10. 8. 2009 Seskoky - rybník Buňkov (Břehy u Přelouče)

          Už 9. 8. Navečer jsme se vydali do Břehů u Přelouče, kde nás měl čekat den plný adrenalinu. Když jsme konečně našli kemp Buňkov, začalo se stmívat. Žádné místo se nám nelíbilo, protože naší hlavní prioritou byl kvalitní spánek. Poté, co jsme téměř celým kempem prošli, jsme se utábořili až na jeho konci, pod dubem, za dubem. Ve tmě jsme postavili stan a zalezli do pelíšku.
          Sny jsem měla naprosto šílené. Zdálo se mi, jak jsme si stan omylem postavili na něčích hrobech a mrtvoly na nás začínají vylézat. (Zřejmě strach ze zítřka, aby vše proběhlo tak, jak má).
          A už je ráno. Protože se nacházíme blízko Chrudimi, kde bydlí má kamarádka Hanča (jejíž manžel je také skokan), domluvily jsme se, že ráno ji v kempu (i s malým Jiříčkem) Jirka vysadí a my budeme moct strávit tento den spolu.
          Vstávám tedy hodně brzy, abych se stihla umýt, a už mi zvoní telefon, že je Háňa tady. Mezitím vstává i Mareček. Je opravdu brzy, a tak se mu daří spustit alarm u auta - když musíme vstávat my, tak musí všichni!!
          S Hančou pomalu přicházíme ke stanu, kde si rozkládáme deku a snídáme štrúdl, který nám s sebou nabalila moje milovaná maminka. Jiříček usíná. Za chvíli ale přichází Jirka, budí ho a jdou se projít. To je pro mě znamení, že se začíná něco dít a začínám se malinko bát.

          Přesouváme se tedy s Marečkem na „pláž“, kde už je vytyčený kříž a prostor je zahrazen. Všude jsou rozložena křídla instruktorů. Už se bojím. Mareček se jde domlouvat, co a jak a já pozoruju dění okolo. 
          Následně se dozvídám, že poletí až v šesté mašině, druhém průletu jako první. A bojím se. Všechno se ale neskutečně protahuje. Přistává vrtulník a my ho jdeme obhlédnout. Stojí tu i Marečkův instruktor Vlastík. Mareček se ho hned ptá, k mé velké radosti, jestli může udělat při skoku vlaštovku (doufám, že se to tak jmenuje). Vlastík ale po Marečkovi chce, aby mu ukázal, jak to udělá. Mareček si tedy sedá na okraj vrtulníku a simuluje skok s rukama dozadu. Vlastíkovi se to ale nezdá, a tak musí jít Mareček znovu. To už ve mně řve. Proč musí dělat něco, co mu zjevně nejde!????????

          Už moc nemluvím. Dívám se ještě do vrtulníku a pak se vracíme zpátky na pláž. Díváme se, jak skáčou první výsadkáři. Mám o ně strach, ale ještě větší o moje zlatíčko. Všechno se zpomaluje a tak čekáme a čekáme… Já se bojím a bojím. Super.
          Mezitím skočí Jirka. Vypadá to, že skončí někde ve větvích stromů u břehu. Ale je zkušený a v pohodě padá asi tři metry od břehu a Hanča to má za sebou. Závidím.

          Čas ale plyne a Mareček se jde obléct a nasoukat do padáku. Mimochodem je to pěkná zátěž. Když už stojí pěkně vyrovnaní a Vlastík jim dává poslední instrukce, Mareček si stěžuje, že ho popruhy padáku tlačí do klíčních kostí. Marečku, nedovolím si nepřipomenout ti Vlastíkova slova: „Máš to totiž blbě utažený a tlačí tě tam ty kovový přezky.“ Mareček nevěří.

          A je to tady. Doprovázím Marečka k vrtulníku a dávám mu pusinku na cestu. A bojím se!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!! Rychle se přesouvám zpět na pláž a chystám si foťák. Dostala jsem od Marečka instrukce, že si mam odpočítat tři vteřiny než se otevře padák. Jak ale svítí sluníčko, je člověk, který vyskočí vidět, až když se mu padák začne otevírat. Takže padák otevřen - první dobrá zpráva. Hrozně to s Marečkem hodilo… Naštěstí všechno ustál a poté a už se jen snažil mířit co nejblíže ke břehu. Za pár okamžiků žbluňknul do vody a nezbývalo než čekat, až bude moct předat padák pánům na lodičce.

          Rozložili jsme oba padáky a šli si zatím sbalit stan, protože jsem řekla, že do pěti hodin vypadneme z kempu. Když bylo vše hotovo, vrátili jsme se k padákům a narychlo je zabalili. Ještě jsme se Vlastíkovi nabídli, že když jsme u rodičů blízko Skutče, pomůžeme mu je vyvěsit.
          A tak jsme se vydali na letiště do Skutče (nutno podotknout, že jsme moc rádi, že Vlastík nám zůstal celý, protože cestou za volantem jemně usnul), kde jsme padáky vyvěsili do věže a máme hotovo.

          Teď už se jen přesunout k našim a užít si pár dní ježdění na kole. Byl to krásný den. Jsem moc ráda, že jsem ho mohla strávit s Marečkem a trošku tak proniknout do tajů seskoků. Taky jsem šťastná, že se mému zlatíčku nic nestalo a užil si to. Jsem na tebe pyšná, Marečku!!!! Moc! :-*

          Pak už Mareček předvedl bravurní plavecký styl v maskáčích a kanadách a už je venku. Je to moje mokrá slepička :-* Ale nejšikovnější na světě. Jsem na tebe moc pyšná, andílku. Já bych to nikdy nezvládla.
          Jsem šťastná jako blecha, že už mám svého miláčka zase u sebe a v pořádku. Usměvavého jako vždy. Jdu mu tedy donést něco suchého ze stanu. Poté, co se vracím, už Mareček našel svůj padák. Pomáhám mu ho tedy odnést do zadní části pláže, kde bude na sluníčku aspoň chvíli schnout. Nesu „pouze“ záložák. A jelikož jsem blondýnka, nenapadlo mě nic chytřejšího, než ho chytit za trhací kliku (vypadala, jako by tam byla na nošení). No nic. Zůstala mi tedy v ruce a padák jsem pak musela táhnout jiným způsobem, když tudy cesta nevedla.