23. - 27. 2. 2009 Deštné v Orlických horách

          Mám po zkouškách, a tak se s Marečkem vydáváme za Kaldou do Orlických hor. Cesta trvá poměrně dlouho, ještě se také musíme zastavit nakoupit nějaké papání v Hradci Králové. Tady sháníme také šusťáky na běžky, abychom neměli mokré nohy. Bohužel neúspěšně. Na místo tedy dorážíme až v pondělní podvečer. Martinovi mezitím voláme. Sděluje nám, že ještě řádí na sjezdovce, a tak tam na nás někdo čeká.  Ještě se tedy zkusíme zastavit v místním sportu, jestli tu nebudeme mít větší štěstí. Bohužel. A tak se vydáváme hledat náš domeček.
          Konečně jsme našli naše nové bydliště. Jedná se o komplex asi čtyř nebo pěti budov. Ta naše je hned druhá od parkoviště. Jdeme se tedy zeptat, kde vlastně bydlíme. Dovnitř nás vpouští nějaký klučina. Ukáže nám pokoj a my do něj záhy vnášíme tuny věcí. Zároveň se ptám, proč je v něm taková zima. Sděluje nám, že je nefunkční topení. No, to nám to pěkně začíná. Naštěstí mám operativního Marečka, který vymýšlí, že pozapínáme všechny spotřebiče, které nám teplo vyrobí. A má pravdu!!! Opravdu se nám v pokoji za pár okamžiků otepluje.
          Protože je stále ještě světlo, jdeme obhlédnout okolí.  Vydáváme po silnici někam nahoru a řádíme v haldách sněhu. Je to obrovská sranda. Jdeme skoro až do tmy. Když se nám zdá, že jsme dostatečně daleko, otáčíme se a vracíme se, již za světel lamp, zpátky k chatě.
          Tady už na nás čeká Martin, se kterým se vítáme a protože víme, že je zastánce zdravého způsobu života, krmíme ho při společném setkání šopským salátem. Byl to moc příjemný večer.

den první

den druhý

          Druhý den se probouzím a mám nos ucpaný rýmou. Navíc mám mírně teplotu. Když už jsme ale jeli tak daleko, nehodlám zůstat ležet v posteli, a tak na běžky přece jen razíme.  Nejprve ale nesouhlasím, když slyším na chodbě Marečka, jak souhlasí, že s námi ještě pojedou nějací kluci.  Martin chce, abychom jeli společně, ale já tvrdě protestuji, že nejsem na vojenském výcviku a že se nehodlám s nikým tahat. No, protože mám opravdu slovo, tak kluci s námi stejně jedou.
          Vyrážíme ale dřív než oni a jsme domluvení, že nás doženou. Jedeme po turisťárně, ale za chvíli zjišťujeme, že naše trasa odbočuje doprava, kde není projetá. Jedná se o velmi prudký kopec, spíš krpál. Tudíž se rozhodujeme, zda máme pokračovat, nebo jet jinudy.
          Rozhodujeme se, že si cestičku vyjedeme sami :-). Mareček jede první. Udělá dva kroky vpřed a dva sjede zpátky. Dostáváme záchvaty smíchu. Asi kilometr cesty jedeme dobrou hodinu. Nakonec ale kopec zdoláváme a dostáváme se tak na vyjetou běžkařskou trasu. Ta vypadá o poznání lépe.
          Na trase nás dohání Libor s dalším klučinou a diví se, že jsme dojeli teprve sem. Pochvalují si pěkně vyjetou trasu a nevěří nám, že prvojezdci jsme byli právě my. Ještě chvíli pokračujeme společně a za pár okamžiků se objevujeme u horské chaty (název zná Mareček), kde sundáváme lyže a vrháme se do jejích útrob. Tady si objednáváme horkou polévku a Babiččin čaj (se speciálními účinky). Libor si objednává džus. Když ho donesli, říká mu Mareček: „Já bych to nepil.“ Libor měl ale žízeň, a tak začal stejně pít. V poslední fázi vytáhnul z džusu scvrklé cosi.. Vypadalo to nadmíru nechutně. Servírka po upozornění neřekla ani „sorry“ a dala mu místo džusu pivo :-). No, každopádně podstatné je, že Libor přežil!
          Pak ještě děláme nějaký okruh společně, ačkoli já jedu (díky rýmě a kašli) extrémně pomalu a mám neustále pocit, že kluky brzdím. Nemluvě o Marečkovi, ten to má se mnou povinně. Za dvě, tři hodinky dorážíme zpátky na chatu a jsme rádi, že jsme rádi. Já, protože jsem marodná, padám po horké sprše téměř okamžitě do říše snů. Děkuji za super den!

den třetí

          Dnešní den provází mlha. Mně je už ale lépe. Když chci tedy vyrazit ven já, je špatně Marečkovi. Tudíž se rozhodujeme, že necháme běžky běžkami a projdeme si okolí pěšky.
          Vydáváme se tedy skrze Deštné a prohlížíme si jej. Mareček si mezitím kupuje turistickou známku.  Objevujeme tu krásné cestičky a zákoutí. Nemůžu zapomenout na Marečkovu památečnou větu: „Půjdeš první, nebo mam jít druhej?“ :-) Každopádně, i když běžek, den se vydařil. Jeho zbytek nám zpříjemňovaly filmy a pokec s ostatními.

den čtvrtý

          Je nám oběma docela obstojně, na běžky by to tedy šlo. Mlha stále okupuje Deštné, ale i přesto se rozhodneme, že se ven vydáme. Máme však problém s vosky. Začíná se nám brutálně lepit sníh na běžky. Snažíme se je tedy neustále čistit. Jsme ale absolutně neúspěšní. Touto činností jsme strávili asi dvě hodiny, které skočily Marečkovou zlomenou hůlkou.
          Vzdáváme se. Vracíme se zpět na chatu a vydáváme se ven opět pěšourem. Večer pak razíme s Martinem a ostatními na véču, kde zjišťujeme, co jsou ti piloti vlastně zač :-). Mareček si dává, jako správný kluk z cukrárny, palačinku. Po večeři nás kluci tahají kamsi na diskotéku. Nám se ale nechce, a tak míříme zpět na chajdu.
          Ještě po cestě nás kluci dohání. Prý stály holky za houby, a tak jdou radši spát. Ještě pak sedíme společně v kuchyni a popíjíme. (Já jsem totálně hotová z paní Květy.) Asi v jednu hodinu to balíme a jdeme chrupkat.  Zítra nás totiž čeká cesta domů.

den pátý

          Je pátek, nezbývá tedy, než zabalit věci, odházet auto, které je asi metr pod sněhem, rozloučit se a odjet k domovu. Ještě se ale naposledy procházíme Deštným, zdravíme malé divočáky a pak už jen AHOJ zase někdy.