20. a 21. 3. 2009 Ze Lhotky na Javořici

          Je 20. března. Protože už nechceme být zavření doma, vydáváme se na procházku Telčí. Vydáváme se tedy kolem Štěpnického rybníka až na rozhlednu Oslednice. Tedy je zatím zavřená, a tak projdeme jen pod ní. Dále scházíme kolem židovského hřbitova dolů ke Staroměstskému rybníku, odkud se vracíme zpátky do vyhřátého bytečku.
          Ovšem tato procházka nám byla málo. Proto jsme se následující den rozhodli vyjet autíčkem do Lhotky, odkud se chystáme vyjít na Javořici. Jedná o pověstný kopec, o kterém mi Mareček neustále vypráví, a tak nezbývá, než se na něj vydat osobně. Javořice má 837 metrů a je nejvyšším vrcholem Českomoravské vrchoviny.

          Vydáváme se tedy ze Lhotky směrem nahoru a po chvíli odbočujeme vpravo do lesa. Ačkoli se blíží konec března, místní lesy jsou přikryté sněhovou peřinou. Tu ale svou přítomností neustále rozsvěcí sluníčko. Po zasněžené silnici tedy stoupáme až k Březové boudě. Hádejte, proč se jí tak říká?!

          Za chvíli zase pokračujeme v naší cestě, na které potkáváme posed. Mareček na něj okamžitě vylézá a ukazuje mi, jak skvělý by byl myslivec, a také jakým způsobem se seskakuje z letadla (s rozdílem, že tady nemá padák, protože je dva metry nad zemí).
          Pak opět pokračujeme v cestě. Zastavujeme se až u Světelské boudy (doufám, že si to pamatuji dobře), kde odbočujeme vpravo. Sluníčko svítí a my se na něm vyhříváme, není už ale moc času, a tak pokračujeme ještě pár set metru rovně a pak odbočíme vlevo, do kopce (jak by řekl Mareček, jdeme po štráfu (ani Word to nezná :-D)), kde jsou maximálně vyšlapané stopy. Nezbývá tedy, než je následovat.
          Kopeček nás pěkně vyšťavil, ale odměnou se stala malá studánka rozprostírající se přímo pod vrcholem. Ten už máme nadosah. Protože je nádherná viditelnost, kocháme se okolní krajinou. Ještě musíme naše postřehy zavolat mým rodičům, kteří také neváhali a vydali se na běžky, pro změnu na Boží dar. Až na rozpadnutou běžkařskou botu se jim výlet také vydařil.

          Netrvá to dlouhou a Mareček mi již pyšně ukazuje vrchol Javořice. Tady vytahujeme z batohu marokánku a dáváme si do nosu. Za pár kilometrů se ocitáme u Studánky Páně, kterou rychle fotíme a scházíme dál, až k Velkému Pařezáku (alespoň doufám, nepamatuju:). Tady se společně zvěčníme na fotografii a už si to štrádujeme dál přes Řásnou zpátky do Lhotky, kde mi Mareček vaří mátový čaj. Konečně jsme si užili pořádný výlet, který se nám navždycky vryl do paměti.