6. 6. 2009 Sázava - krajem Jaroslava Foglara

         Je sobota 6. června. Budík zvoní už v 7:30 hodin, protože Mareček jede hrát volejbalový zápas (o poslední místoJ) do Světlé nad Sázvaou. A když už jede on, musím se vydat s ním a uděláme si tady výlet kolem Sázavy - krajem Jaroslava Foglara.
         Do Světlé dorážíme kolem půl desáté. Zatímco Mareček svádí úporný boj o předposlední místo v tabulce, já sedím pohodlně ve voze a učím se sociologii. Tato situace trvá až do půl jedné, kdy se Mareček objevuje před plotem a posunky mi ukazuje, že mu spadl kámen ze srdce a vyhráli - v rozhodujícím setu, který se hrál do 15 bodů. Gratuluju - hlavně sobě, jinak by měl špatnou náladuJ!!!!
         Dorážíme tedy do Leštinky, kde necháváme stát autíčko. Drobně kape, a tak navrhuji, abychom chvíli počkali, neboť nechci promoknout. Návrh se zamítá!!! A tak razíme. Za chvilinku kapat přestává a já už svlékám bundu.
         Cesta podél Sázavy se klikatí, tu a tam procházíme lesíkem, chvíli loukou, tu a tam se musíme dostat přes padlý strom nebo si zaskákat po kamenech pyšnících se z řeky. Zkrátka a dobře - nádhera!
         Kocháme se vším, co nás obklopuje. Asi za tři kilometry se ocitáme na Stvořidlech, kde okamžitě mizíme v kiosku, který nám poskytne turistické známky. A jelikož je Mareček zlatíčko, donese mi z obchodu také Calipo, na které jsem dostala, při pohledu na odhozený obal v lese, chuť. Ještě přibíráme mapu a už si to vyšlapáváme pěkně po červené do Ledče nad Sázavou. Odtud by nám měl jet vlak kolem třičtvrtě na šest, a tak máme relativně dost času, protože Ledeč by od nás měla být vzdálena zhruba pět kilometrů.
         Za chvíli se ovšem ztrácíme z trasy.  Pochopitelně, když se cesta rozdvojuje (jedna vede vzhůru do kopce, druhá po rovince vpravo), vybíráme si rovinku. Celou cestu sice řešíme, že s námi už „nejde“ značka, ale neodrazuje nás to.
         Jdeme uzounkou cestičkou ve strmé stráni tyčící se nad řekou Sázavou. Výhled je nádherný, a tak vyčkáváme, kam dojdeme.
         „Žlutá“, hlásím za chvilinku a už přelézáme dřevěné hrazení a ocitáme se na pohodlné cestě. Ta nás za pár okamžiku dovede k mostu přes řeku, a tak nacházíme konečně záchytný bod, který nám brzy prozradí, kde vlastně jsme. Chvíli se rozhodujeme, zda se vydat do Ledče, neboť se nám trasa prodloužila a hrozí, že nestihneme vláček.
         „Jdeme“, znělo rozhodnutí, a tak doslova letíme do kopce, Bertík už skoro nemůže (a není sámJ). Cesta stojí za to! Tu a tam vykoukne skála, příroda nám ukazuje své krásy. A že se má čím chlubit.
         Asi za hodinku se přiblížíme k Ledči. „To je ale tma, viď?“, hlásím Marečkovi. Ten náhlé setmění (jako by bylo půl desáté večer) nijak nekomentuje, a tak jej neřeším ani já a pokračujeme k cíli. Za okamžik začne kapat a také o sobě dá vědět hrom. Začínám panikařit, což Mareček po pohledu na oblohu okomentuje slovy: „Z toho žádné velké blesky nebudou.“
         A tak mu ráda věřím (neboť hrozí, že bych se strachy zbláznila), ale začíná pršet čím dál víc, lije, nastává ceďák, následuje blesk, okamžitě za ním i hrom. Což chápu i já. Bouřka je přímo nad námi, a tak Marečkovi oznamuji, že odmítám jít dál a mířím si to k blízkému kostelu, kde je možnost se schovat v průchodu. Marečkova snaha situaci odvrátit slovy: „K tý nevyšší kovový věži?“, přišla zcela vniveč a my už stojíme v průchodu. Cedí, blesky létají všude kolem, neustále se lekám.
         Řešíme, co se bude dít dál. Navrhuji počkat, až přestane pršet. Super nápad, škoda jen, že za chvíli nám jede vlak a my vůbec netušíme, jak daleko to máme k nádraží. Naštěstí andílka napadá spásný nápad - taxík. Za chvíli tedy točíme číslo 1188, které nás spojuje s místním taxikářem. Čekáme pár minutek a taxík se objevuje na rohu pod námi, a tak vybíháme do lijáku, aby nám náhodou zase neujel.
         Pan řidič byl moc milý (platili jsme jen 40 Kč) a vyhodil nás těsně u dveří, a tak už jsme se nemuseli dál máčet.
         Už jen koupit jízdenku (zde jsme platili 45 KčJ). I to se, po malém nedorozumění (Leština nebo Leštinka?????), podařilo. Kupujeme si čaj, já se převlékám do suchých věcí a čekáme na náš vláček motoráček.
         Cestou mi Mareček sděluje, že on se nepřevléknul, protože nechce znovu promoknout, až půjdeme od vlaku k autu. Pobavil mě. Úplně jsem zapomněla!!
Za deset kilometrů nás vláček Sázaváček vysazuje a my se vydáváme deštíčkem do kopečku. Když jsme šli tam, říkal mi Mareček, že je veliký, ale za pravdu jsem mu dala až cestou zpět. Je to přímo krpál!
         Ale protože nejsme z cukru, zdolali jsme tuhle polohou a už se vítáme s autíčkem. Stojí tam, kde jsme jej nechali. Nezbývá nic než shodit mokré bundy a nastoupit do našeho věrného oře a vydat se na cestu zpět domu.
         Marečku, děkuju za náááááádherný výlet :-*!!!!