23. 1. 2010 Výrov u Třeskonic

         Je sobota a Lenička má už skoro po všech zkouškách. Jenže počasí je venku pořád pochmurné a jak se říká, "mrzne, až praští". Nic naplat, my už musíme ven. Přece se nedá pořád jenom sedět doma a koukat se z okna. Vyrážíme aspoň na odpoledne.
         Auto necháváme v Třeskonicích kousek od návsi a pěšky se s Bertíkem vydáváme po silnici k Výrovu. Prý je odtud krásně vidět na žatecko. Jen, co uhneme na polní cestu k hájence, Bertík se raduje ze sněhu. Netuší, že ho bude mít za chvilku plné zuby a taky tlapky. Ještě kousek je cesta prohrnutá, ale za chvilku už si ji musíme prošlápnout sami. Taková cesta není moc příjemná, ale nás to neodrazuje. Aspoň se trošku zahřejeme. Když vyjdeme konečně na kopec, k vrcholku je to ještě přes pole asi 300 metrů, a tam už teda nejdeme. Pomalu se tedy šineme k rozcestníku a zkoušíme udělat cestičku Bertíkovi. Ten v našich stopách kličkuje a sotva je projde. Má zkrátka moc malé nožičky.
          Od rozcestníku se vydáváme lesem. Tam už se jde o trošku líp. Jenom ti lyžaři nás asi nepochválí. Asi tušíte proč :-). Asi po hodince se dostaneme zpět nad Třeskonice. Bertíkovi se tam opět líbí a zkouší ve sněhu najít nějakou tu myšku. Nejlepší je, když zastrčí celý čumáček pod sníh.
         Dlouho to netrvá a jsme opět v Třeskonicích. Lenička mi ještě ukazuje, kde občas trávila dětství, a pak už zmrzlí nasedáme do autíčka a frčíme zpět do tepla domova. Máme dobrý pocit z toho, že jsme se  provětrali.