7. 2. 2010 Z Řásné po Javořické patnáctce

         Sice je dnes ošklivo, ale když už jsme sem táhli lyže, musíme je využít. Nejprve se dohadujeme, kam vlastně vyrazit. Mareček touží po Javořici, a tak se sem nakonec vydáváme.
         Protože jsme vystoupali o něco výš, počasí se změnilo v krásně slunečné, a tak vyrážíme na trasu. Nejprve jsme se ale zdrželi Marečkovým pokusem rozmotat dvě "svázané" hole. No, sice kloubouk dolů před mužským myšlením, ale tento "opravdu složitý" oříšek, jsem musela rozlousknout až já. A docela dobře jsem se nad tím pobavila. Jo, holt néééé každý má logické myšlení, viď Marečku :-*
          Konečně razíme, ovšem na opačnou stranu. A tak se, i přes mé velké protesty, vracíme a jedeme opačnou stranou směr patnáctikilometrový okruh. Cesta ubíhala pefrektně, sluníčko nám ji zpříjemňovalo dosyta. Asi za hodinku jsme se, tuším, že malou zkratkou, dostali k Míchově skále. Protože jsme ji navštívili i v létě, museli jsme ji zkouknout i v zimě. Pohled to byl nádherný. Cestu lemovaly sněhové čepice smrků, z nichž jen tu a tam na nás vykoukla zelená větvička. Po příjezdu k Míchovce na Marečka vlezl pád, a tak se mu povedlo rozlepit, již dřívě slepovanou botu. Otázkou zůstává, zda se ještě dnes dostaneme domů. Nakonec Mareček vynalezl způsob, jak špičku příliš nepoužívat, a tak jsme se mohli vydat dál, směrem Javořice.
          Vůbec jsme to nečekali, ale ačkoli je neděle, není tu ani živáčka. Protože se tu okruh opakuje, jedeme rovnou na Javořici a asi tři kilometry vypouštíme. I tak je ale náherně a sluníčko nám dělá milý doprovod. Ještě jedna zastávka u Světelské boudy, poslední, pěkně výživné stoupání a jsme skoro u auta.
          Výlet byl překrásný, jen nám je trošku líto, že tu nemůžeme zůstat celý týden. Snad někdy příště ahoooooj!