14. 2. 2010 Opět Výrov u Třeskonic, tentokrát na lyžích

         Dnes to vypadá na hezkou neděli, tak jsme se rozhodli sbalit běžky a vyrazit zase někam do přírody. No, a protože už víme, jak to vypadá u Třeskonic, vyrážíme na sváteční odpoledne tam.
         Auto necháváme u hájenky pod Výrovem a jen co trošku namažeme lyže, už se plahočíme nahoru do kopce směrem k Výrovu. Máme štěstí, stopa je tu vyjetá, tak jsme za chvilku z lesa venku a krásně na nás vysvitne sluníčko. U rozcestníku se moc nezdržujeme. Cedulka ukazuje na Konětopy, směrem doprava dolů, a Ruda hned vyráží. Bohužel, po několika metrech padá. Než se ale stačí postavit znovu na nohy, sjíždí bokem cesty níž a níž. Teď už to jen tak snadno nepůjde. Lenička je zatím v dobrém rozmaru a užívá si trápení druhého. Nakonec ale i ona přiloží ruku k dílu a Ruda je zase na nohou, tedy zpět na dříve sundaných běžkách.
          Dál už je cesta dobrá a sjízdná i pro méně zdařilé lyžaře. (Co tím chceš, Marečku, říct!? Jako že jsme špatní běžkaři, či co????) Pořád se držíme směrem na Konětopy, ale zakrátko je jasné, že až tam nedorazíme. Určujeme si tedy čas, kdy se budeme muset otočit, abychom se stihli vrátit za světla. Zatím je ale cesta příjemná a stále nás těší hezké počasí a dobrá viditelnost. Můžeme si tak vychutnávat pohled na krajinu Džbánska. Kousek za Kmozineckou strání se ale otáčíme a stejnou cestou si to míříme zpátky.
          Pod Výrovem se dostáváme opět k místu Rudova pádu. Tentokrát ale nespadl a vyšlápl to nahoru na lyžích. Míla je jako předtím raději sundala a dala na jistotu. Jsme opět u rozcestníku a máme ještě chviličku času do západu Slunce. Jedeme se tedy podívat k vysílači, jestli uvidíme Žatecko. Stopa není projetá, tak nám to jde trošku pomaleji. Ale to nevadí, je to jenom kousek. S přibývajícím časem se bohužel viditelnost zmenšila, a tak daleko vidět není. Vracíme se tedy k lyžařské stopě zkratkou (A to, že jsem jela jako první, tudíž se ze mě stala největší oběť s nejvyššími zásluhami, už sem nenapíšeš, viď???) a poslední úsek je už jenom z kopce dolů. Opatrně všichni sjedou a nakonec si uděláme ještě společnou fotku u auta.
          Zase jednou jsme strávili hezké nedělní odpoledne protažením těla a máme lepší pocit. Takže SKOL!