3. 4. 2010 Kokořínsko

         Je velikonoční sobota a vzhledem k tomu, že nám chladné a nepříznivé počasí nedovolilo jet na plánovaný srub u Teplicko-adršpašských skal. Jako náhradní program jsme společně s Leniččinými rodiči zvolili výlet na kolech po Kokořínsku. Hned ráno jsme sbalili všechny potřebné věci, rychle upevnili kola na střechu stříbrného blesku a asi po hodině a půl zastavujeme v Mšeně u koupaliště. Stále je ještě chladno, na déšť to ale dnes nevypadá a snad nám chvilkami vykoukne i sluníčko.
          Dnešním navigátorem je Milena a určuje nám první cíl našeho dnešního putování - Rozhledna na Vrátenské hoře. Je to kus cesty, tak se dlouho nezdržujeme a lesní cestou šlapeme prví kilometry. Hned od počátku je jasné, že jsme se vydali do krásné skalnaté krajiny a zažijeme spoustu zážitků. Jakmile vyjedeme z lesa, ukáže se Vrátenská hora. Okolními silničkami se tedy vydáme k ní. A pro velký úspěch našeho šlapání si dáme ještě kousek navíc, když přesně netrefíme odbočku. Nám to ale nevadí, kola nás baví. :-). Před Libovicemi je nám jasné, proč je to hora. Začínáme pěkně stoupat a na vrcholek se dostáváme už jen po polní cestě. Ale jsme nahoře a to se počítá.

         Rozhlednu jsme si samozřejmě vyšlápli (všichni) a nemuseli jsme litovat. Pohled na okolní krajinu za to stoji. Ještě jsme si určili další cíle cesty, koupili turistickou známku, něco málo pojedli a vyrazili k Housce. Tedy k zámku Housce. Není tak daleko a po turistické trase se dá na kolech jet celkem pohodlně. Jenom jsme museli opatrně sjet z Vrátenské hory. Na Housce jsme si dali trošku delší přestávku. Zase jsme něco slupli a při kafíčku jsme pozorovali okolní mumraj. Lidé se tu poměrně rychle střídali a bylo jich hodně. Asi proto, že byly Velikonoce. Ještě jsme si udělali společnou fotku a vyrazili k nedaleké vyhlídce. Prý je odtud vidět krásně Říp. No, dnes vyhlídka nebyla úplně čistá (byl opar a daleko vidět nebylo), ale jinak je to moc hezké místo a je dobré se tu určitě zastavit. Tak jsme se opět na chvilku posadili a nasáli okolní přírodu.

         Z Housky sjíždíme Černým dolem skoro tři kilometry. Až nás už bolí ruce, jak neustále musíme brzdit. Nechce se mi ani věřit, že jsme vystoupali tak vysoko. Teď si to ale po silnici míříme k samotnému Kokořínu. Projedeme vesničky Palác, Konrádov a na křižovatce v Ráji (samozřejmě to je název vesničky) už musíme napravit to, co způsobilo kafíčko. S hladíčkem se prostě jet dál nedá. Pak už následuje jenom Vojtěchov a podél Pšovky se dostáváme až ke Kokořínu. Tedy ostatním se až ke hradu moc nechtělo, ale nakonec jsem je přesvědčil. A bylo to asi dobře. Vyšlápli jsme si na věž a udělali pár hezkých foteček. Tento kraj je opravdu nádherný. Spokojeni se vracíme zpět k našim kolům a sjíždíme serpentýnami do Kokořínské doliny. Cestou sem jsme míjeli skalní útvar nazývaný Pokličky a to teď bude náš další cíl.

         K Pokličkám to není daleko. Navíc cestu už známe, neboť jsme Pokličky míjeli cestou na Kokořín. Jsme tam za chvilinku a poutáme naše kola ke stromu. Výstup na Pokličky znamená vyšlápnout si zase nějaké schody. A bohužel jich není zrovna málo. Všichni ale poctivě míjí schod za schodem, a tak nás odměna za vynaloženou námahu nemine. Usadíme se na slunné vyhlídce, uděláme si pohodlíčko a opět si vychutnáváme okolní krajinu. Pokličky máme jako na dlani. Zdržíme se ještě chvilku, mrkneme do mapy na další, teď již poslední, úsek cesty a pomaloučku se vydáme zpět k našim kolům.
          Ten poslední úsek cesty jsme vybrali údolím zvaným Močidla. Cesta vedla skalnatým údolím a my se nestačili koukat na okolní útvary. Zvláště pak, když si ještě pozdní sluníčko pohrávalo se stíny. No, byla to nádhera. Minuli jsme útvar Apatyka a přijeli k rozcestí Náckovy rokle. Cestu jsme zvolili dále po modré, ale už tak hezká nebyla. Spíše bych řekl, že až teď se projevil zmiňovaný název Močidla. Brodili jsme se bahnem a k našemu lepšímu putování nepřispěl ani traktor, který tu nedávno projel a vytvořil takřka nesjízdnou cestu. Než jsme se dostali na silnici, kola byla celá od bláta a my trošku víc zmoženi cestou do kopců. U silnice do Mšena jsme ale kola trošku omyli v hluboké kaluži a vydali se konečně k našemu autu.

         Poslední cesta po silnici byla již pohodová a klidná, a tak jsme se ještě ve Mšeně podívali na náměstí. Odtud jsme každý jinou uličkou zamířili k lázním, kde na nás už netrpělivě čekal stříbrný šíp. Spokojeni s dnešním výletem jsme se vydali ku domovu, kam jsme přijeli až po západu slunce.