29. 10. Přechod Jizerských hor

I dnes nás budí sluníčko, a tak opět připravujeme svačinku a chvátáme do přírody. Autem zamíříme do Bedřichova. Tady ovšem narážíme na zákaz vjezdu, pěší zónu a zákaz zastavení, proto sem raději nevjíždíme a pokračujeme po hlavní silnici. Když ale cesta trvá příliš dlouho, díváme se do mapy, kde vlastně jsme.
Je to jasné, odbočili jsme špatně a musíme se vrátit. Když se dostaneme zpět k zákazu vjezdu, vidíme do něj vjíždět auto, a tak sebereme odvahu a jedeme také.  Auto zastrčíme do lesa, aby ho nikdo neviděl. Ještě se domlouváme, jestli ho nemáme dát dál, ale nakonec ho necháváme stát, kde je, a vydáváme se na cestu.

Je nádherně, po asfaltce nás vede cesta do Kristiánova, odkud pokračujeme dál až k Rozmezí. Cesta není nic moc, protože je lemovaná stromy a my přes ně nikam nevidíme. Doufáme, že takhle nebude vypadat celý den.

Na Rozmezí naštěstí nastává změna. Cesta tu odbočuje doleva a my míříme po dřevěném chodníčku směrem na Černou horu. Cestou máme díky kůrovci krásný výhled do krajiny a vychutnáváme si sluníčko i měsíc zároveň. Je to nádhera!

Poté, co se dostaneme na rozcestí, odbočíme vpravo a po namrzlém a zledovatělém, dřevěném chodníčku míříme na Sněžné věžičky. Na první z nich se stěží škrábeme, ale máme krásný výhled do krajiny. Odtud také uvidíme další věžičku, která má však na vrcholu zábradlí. Rychle tedy slezeme dolů a pokračujeme k ní.

Po železném žebříku vylezeme nahoru a užíváme si slunečného výhledu. Mareček schází dolů stejnou cestou, já jdu jinudy. Vracíme se tedy zpět na rozcestí a odtud míříme na Černou horu. Protože toho ještě nemáme dost, jdeme se podívat ještě na Čertův odpočinek. Je to krásná skalka s výhledem, a tak tu vybalíme svačinu a už baštíme. Super!

Máme před sebou ještě pěkný kus cesty, takže znovu přecházíme vrchol Černé hory a před námi se otevírá výhled na protější vrchol. Nejprve musíme ale po dřevěné stezce sestoupat až do sedla Holubníku, odkud opět vystoupáme až na Holubník. Jizerské hory jsou nádherné, obzvlášť, když nám sluníčko svítí na cestu.

Jen je tu pořádně větrno, a tak se musíme držet, aby nás vítr nesfouknul. Po nasycení výhledem slézáme z Holubníku a pokračujeme po červené dál až na Ptačí kupy. Ty raz dva překonáme a frčíme dál, nožky už nás začínají bolet, ale stále je to nádhera. Po prudkém klesání se ocitáme opět na silnici.

To už tak příjemné není. Cesta se vleče a nožky bolí. Asi po hodině a půl se dostáváme k Šámalovým boudám, kde Mareček kupuje známku. Jak jinak. Už nezbývá nic, než zamířit k našemu autu a modlit se, abychom neměli botičku.

Když k němu dorazíme, je vidět, že se nic zvláštního nestalo. Pak si ale všimnu lístečku na okně řidiče… A je to! :-) Policie je všudypřítomná. Jsme zvědaví, jak to dopadne. Protože v Janově už nikdo na policejní stanici není, vracíme se zpět na ubytovnu, kde záhy usínáme.