Na dnešek jsme si naplánovali pořádný výšlap. Celou dobu jsme důkladně sledovali počasí a i když má dopoledne trochu poprchávat, odpoledne se má vyjasnit a být hezky. Ráno tedy vstáváme hodně brzy, abychom mohli šlapat celý den. Před osmou hodinou jsme na parkovišti v úkolí Krma a chystáme se na Planika.

Údolí Krma je obrovské. Šlapeme zprvu lesem, ale zanedlouho se dostáváme na výhedy. Cestou nás ještě straší všudypřítomný trus. O tom se Lenička domnívá, že je určitě od medvědů. Rovněž potkáváme lidi, co zrovna schází z vrcholků se zprávami, že je tam hodně špatné počasí. My ale víme svoje a ani na medvědy, ani na počasí nedbáme. Naopak počasí je vlastně vyhovující, nepraží do nás sluníčko a my můžeme stoupat poměrně rychle nahoru.

Dostáváme se na mýtinu, kde trošku odpočíváme a také doplňujeme energii. Ještě toho máme před sebou hodně. Uvidíme, jak nám to půjde. Pokud bude výšlat těžký, z Koňského sedla se vrátíme zpět. Zatím se ale není čeho obávat, cesta je tu pohodová a nenáročná. Míjíme rozcestí na Vodníkův dům a šlapeme si to svou cestou dál do Koňského sedla. Nad mýtinou míjíme chajdu a koukáme, kam cesta vede. Čeká nás nebezpčný kousek cesty. Opatrně vylézáme asi 100 m obtížný úsek. Jsme nahoře, paráda.

Ačkoli jsme si mysleli, že jsme už v sedle, nebyla to pravda. Chyběla nám cca půl hodinka. Cesta do sedla ale byla naprosto úžasná. Otevřelo se nám nádherné obrovské údolí ve výšce 2000 metrů. Prostě paráda. Ani nevím jak, ale za chvilku jsme byli u rozcestníku v sedle a co nevidíme? Je tu spousta pasoucích se krav. Tak to byly ty hromady cestou. Lenička se vrhne na krmení né jenom sebe, ale i kraviček. A ke mně se přiblížili tři malí býčci. Snad mě nesežerou. Odpočineme si, najíme se a čas máme pořád dobrý. Tak co, jdeme nahoru? Rozhodujeme se rychle, jdeme.

Další úsek je sice náročný výstup, ale spíše jeho délkou a převýšením. Jinak se počasí opravdu otočilo a začíná být moc hezky a je krásně vidět na okolní vrcholky hor. Paráda. Ještě, že jsme nedali na kolemjdoucí. Šlapeme čím dál výš. Vypadá to, že už jsme dostatečně rozchození, protože nám to nedělá zase tak velké problémy. Obcházíme obrovskou skálu a už, už bychom mohli být nahoře. Ale je to ještě kus. Nedá se nic dělat, musíme dál.

Konečně v dalším sedle. Tady jsme mysleli, že tu bude ten Dom Planika, ale je to ještě výš. Následuje tedy malá přestávka, společná fotečka a hurá zase nahoru. Už je to trošku stereotypní, nicméně se nám stále šlape dobře. V jednu hodinu jsme konečně u Domu Planika. Jsme ve výšce 2401 m.n.m. Zvládli jsme to až sem, v což jsem zprvu ani nedoufal. A hlavně cesta sem byla bezpečná a nikde nebyl žádný nepřekonatelný úsek. Vřele doporučuji pro takové turisty, jako jsme my. U domu se potkáváme se dvěma Čechy. Hned se dáme do řeči a vyzvídáme, jak to tady chodí. Dá se jeden den vyšlápnout nahoru na hřebeny a pak přespávat v těchto horských domech za cca 20 €. Kdybychom takovouto informaci měli dříve, určitě bychom se zařídili jinak. No, nevadí, i tak je tu super. Navíc nejvyšší hora Slovinska je přímo před námi. Je to ale cca 1,5 hodiny cesty tam, takže pro nás už nereálné. Hlavně také nemáme potřebné vybavení. Už se tam opravdu leze a je dobré se jistit.

Nezůstáváme tu dlouho, za půl hodiny se zase sbalíme a vydáváme se zpět. Cesta nahoru trvala 5 hodin a cesta dolů nebude určitě kratší. Teď už cestu známe, a tak se aspoň můžeme pořádně porozhlédnout po okolí. Také počasí nám přeje a sluníčko nám svítí na naši cestu. Prostě tenhle den se opravdu vydařil. Cestu do Koňského sedla zvládáme v pohodě. Dokonce nás nebolí ani kolena. Opět se vítáme s kravami a rozhodujeme se, zdali ten obtížný úsek neobejdeme jinou cestou. Možnost by tu byla, je to neznačená cesta cca o 3 km delší. Volíme ale raději ověřenou cestu, i když je část úseku nebezpečného.

Při pohledech na obrovské horské údolí se blížíme k obávanému úseku. Postupujeme pomalu a krok za krokem. Každý si ještě raději ověřujeme, že pod námi neujede kámen. Bezpečně se dostáváme dolů. To nejhorší je snad za námi. Dokonce jsme mysleli, že to bude ještě horší.

Za sluníčka se došouráme na mýtinu pod horskou chatu. Opět si tu dopřáváme odpočinek a trochu té stravy. Najednou nás už potřetí míjí podezřele vypadající chlápek s batohem. Zdravíme se, ale moc důvěry tu není. No, necháme ho dostatečně dlouho odejít dopředu a zatím pozorujeme kamzíky na protějším svahu. Po dostatečné době vyrazíme také. Jdeme v pohodě a povídáme si, jak byl ten dnešní den hezký a jak nám to všechno krásně vyšlo. Blížíme se k menší mýtince o kus níž a kdo na ní nesedí. Onen podivín. Ještě, než projdeme kolem, se Lenička zmíní, že se určitě, jak projdeme kolem, zvedne a půjde za námi. A taky, že jo. Jen, jak jsme ho minuli, zvednul se také k odchodu. O poznání jsme zrychlili a jak jsme zašli za první zatáčku,  zrychlili jsme ještě víc. Naštěstí onen podivín nevypadal, že by měl dost sil nás honit. A také my jsme nastavené tempo udržovali dost dlouho. Vzhledem k této okolnosti a značnému zrychlení jsme nakonec dorazili k autu o celou hodinku dříve, než jsme předpokládali. Nějak nám to nevadilo, byli jsme rádi, že jsme v pořádku dole. Hodili jsme věci do auta a hurá zase do Dovje. 

Dnešní den byl prostě super. Vyšlo nám počasí jak nahoru, tak i dolu. A ty pohledy nahoře byly fascinující. Prostě paráda. Nejkrásnější den. Až sem zase někdy pojedeme, vezmeme si i výbavu a snad to zvládneme až na úplný vrchol.