Kdo by to byl řekl, že v půlce března bude tak teplo. Teploty se blíží ke dvaceti stupňům, venku je přímo nádherně a byl by hřích sedět doma a nevydat se do přírody. Rychle se balíme, bereme ostříhaného Bertíka a frčíme autem do Skryjí. Odtud už je to jen kousek na Týřov a pak nám třeba vyjde čas ještě něco podniknout. Den nám začal moc hezky, ale to se za chvilku změnilo málem ve velkou pohromu. Vykračujeme si podél řeky Berounky uzoučkou pěšinkou, chvilku pěkných pár metrů nad řekou a pak zase scházíme až k ní. Na jednou takovém místě se zastavujeme a odkládáme si svršky do batohu. Ještě kousek popojdu, Lenička mě vyfotí a už chceme jít zase dál, když v ten okamžik Bertík náhle uskočí a nastraží uši jako by ho štípla včela. Lenička se jde podívat a nevěří svým očím. Na cestě je útočně stočená zmije. Panikaříme! Naštěstí se zmije odplazí, a tak máme čas se věnovat Bertíkovi. Nevíme co dál, jestli ho kousla, nebo ne. Situace je opravdu děsivá. Chvilku chceme utíkat k autu, ale vzhledem k Leničce to nejde, chvilku uvažujeme co dál jiného neboť Bertík krom toho, že je vystrašen, nejeví známky ničeho zvláštního. Nakonec voláme na veterinu a ujišťujeme se, že se snad nic vážného nestalo. Trochu se uklidníme a ještě mockrát Bertíka ze všech stran ohledáme. Nakonec dojdeme na Týřov a tam si odpočineme (hlavně psychicky) a opatrně se vracíme zpět. I po dvou hodinách Bertík inkriminovaným místem nechce projít a musíme ho nést. Šťastně docházíme až k autu za neustálého přemítání, co se mohlo stát. Ale neodradí nás to, abychom podnikli ještě jednu procházku do okolí.

Po takřka děsivém ránu popojedeme autem jen asi kilometr a parkujeme přímo v obci Skryje. Odtud se vydáme krásnou polní cestou ke Skryjskému jezírku, které leží uprostřed lesů. Poslední část cesty není zrovna pro Leničku moc vhodná, ale nakonec i těch pár metrů přechodu po skále zvládne a můžeme se podívat, tak to jezírko vlastně vypadá. Dlouho se nezdržujeme a za sluncem zalité krajiny se vracíme stejnou cestou zpět. Tentokrát bez dalších nebezpečných míst.
Večer se ještě koukáme na fotky a zjišťujeme, že jsme opravdu měli ohromné štěstí. Čirou náhodu jsme toho pěkného hada objevili na fotografii. Nejenom že jsem na zmiji málem nešlápl já, ale hlavně po mně procházela kolem ní Lenička a až potom šel Bertík, který ji ucítil. Ani nechceme domýšlet, co se mohlo všechno stát. Tento den byl pro nás nakonec velké štěstí. Z fotografie to nakonec můžete posoudit sami. Mimochodem, Bertíkovi se druhý den zbarvila pravá přední packa a nakonec jsme zjistili, že ho zmije kousla do kloubu a pravděpodobně nestačila vypustit jed do rány.