V osm hodin ráno konečně rozlepujeme obě oči a přemlouváme se, abychom vstali. Mně se dnes ani trochu vstávat nechce, a tak se snažím Marečka přesvědčit, že se v noci vrátil pozdě ze seskoků, je vysílen, a proto musíme OBA zůstat ležet ve vyhřáté postýlce. Mareček se však ošálit nedá a "vyskakuje" z postele. Já se hrabu vleže pomalu pro přilbu na kolo, nasazuji ji premiérově na hlavu a krásná ulehám opět do postýlky. (Musím poznamenat, že přilbu přivezl Mareček po příjezdu z Chrudimi a možná, že odpovídal i přesný čas, tedy za pět dvanáct). Válím se s přilbou ještě asi do půl deváté a nechávám se opěvovat Marečkem. Sluší mi :. Po té, co pochvaly opadly, jsem se rozhodla, že vstanu a půjdu něco dělat. Následovalo tedy mytí, malování, a všechny ostatní holčičí hlouposti. Mareček zatím seděl u počítače. Ne, že by jen tak seděl, ale snažil se zjistit, proč nefunguje empétrojka, kterou chceme půjčit našim do Ameriky, aby přežili cestu letadlem (otázkou je, zda jim námi vybraná hudba opravdu pomůže). Zatímco Mareček těžce pracoval, já čekala. Čekala, až na mě přijde kakání, neboť nevykakaná přece do Holandska nepojedu!!! A tak čekám, čekám, Mareček je nervóznější a nervóznější, až mi sdělí, že místo sezení by bylo lepší jít dobalit ty věci, neboť nás ještě dnes čeká výběr peněz ve městě, loučení s rodiči a nákup karty do foťáku. Samozřejmě, že svou, zcela zbytečnou, nervozitou, mě naštval. A tak jsem se chopila díla a za chvíli bylo hotovo. Mareček zprovoznil empétrojku, já si došla do lékárny a do Flusu pro svačinku a pitíčka a razíme směr město (po té, co jsme se ještě vraceli pro malý batůžek na kolo a udělat jedno čůrací kolo). Mise ve městě proběhla celkem bez problémů. Pán u karet do foťáků nám sdělil, že nám jedna dvou-gigová (nevím, jak se to píše, co Mare?) karta nám stačí, protože "Každej většinou udělá sto fotek a už neví, co fotit". To nás vedlo k úvaze, kam asi tento pán jezdí na dovču. Nejspíš týden zakotví ve psí boudě, kde vyfotí potřebné změny, jež proběhly za uplynulý rok, a již nemá co fotit. Následně jsme vybrali banku a rozloučili se s rodiči, kteří druhý den frčeli na Floridu a Bahamy. (Ale my se máme stejně líp :-P) Je půl dvanácté a vyrážíme. Marečkova strašlivá prognóza: "My snad vyjedeme v jedenáct!!!!" se nevyplnila :-D, takže veškeré stresující řeči nevedly nikam, pouze prudily ostatní členy výpravy:. Na džípíesce máme 850 kilometrů a dobu příjezdu 20:00 hodin, což je poměrně těsné vzhledem k tomu, že Gabča nás má v plánu ubytovat nejpozději do 22:00 hodin. Jinak budeme spát ve voze. Pro ty, kteří nevědí, čím cestujeme, jedná se dlouuuhou Felicii, nicméně bych ráda připomněla, že celý zadní prostor je pokryt oblečením a tunami jídla, neboť Mareček předpokládá, že se blíží zlé doby hladu a my budeme trpět nedostatkem. Když tedy odečteme od prostoru auta ten zadní s nákladem a vyvalujícím se Bertíkem, zbydou nám dvě přední sedačky. Já bych se ještě nějak smrskla, ale Mareček je poněkud delší, ačkoli má jasně lepší místo s volantem na opření nohou :. No.. Prostě se modlíme, abychom dojeli včas. Cesta probíhala celkem v pohodě, kromě pana řidiče, bych také ráda vyzdvihla našeho nového kamaráda Mirka. Celou cestu nás udržuje v bdělosti svými vtipnými hláškami typu: "Za padesát metru sjeďte. A potom. Sjeďte. Blíží se sjezd. Blíží se odbočka do prava. Držte se vlevo.". Mirka musím pochválit za velmi bohatou slovní zásobu! Dokonce se stal naším vzorem a učili jsme se mluvit jako on, ale po chvíli jsme zjistili, že talent tohoto druhu nevlastníme. V Německu Mirek párkrát zahlásil kolony, v jedné jsme, celí zděšení uvízli (viz foto), ostatním se nám s Mirkovou pomocí podařilo vyhnout. A s několika zastávkami (Mareček kupuje lékovky, čůráme, tankujeme, čůráme, čůráme, tankujeme) přejíždíme kolem deváté hodiny hranice (tedy pouze odhadem, neboť jsme žádnou hranici nezaregistrovali). U Gábiny před domem stojíme asi zhruba veeee 22:42 hodin (zdroj: www. mareckovapamet.cz) a ta je tak móc hodná a jede nás ubytovat do našeho nového domova. Před domem rychle vyhazujeme celý náklad (ten Gábina u desáté igelitky s jídlem z Tesca komentuje slovy: "Jedete jako správní Češi pořádně nabalený. Jako bychom tady nic neměli.". Ovšem vysvětlujte Marečkovu obavu ze zlých dob hladomoru… Rychle probíháme domeček a odvážíme auto na parkoviště. Tady se loučíme s Gabčou a štrádíme si to dlouhou ulicí k našemu novému domovu. Rychle do sebe naládovat dva utopence, hodit jídlo do ledničky a vysvětlit psovi, kde spí (nakonec nám to stejně vysvětlil on). Dnes jsme čuníci. Žádná sprcha. Rychle shodit oblečení, srazit postele.. a už jsme tam. V našich nových pelíšcích. Nezbývá, než poděkovat Marečkovi za bezpečnou jízdu a ochotu poslouchat svou Leničku od rána až do večera. Dobrou noc a krásné sny! :-* (HAHA: Neupálili mě!!!!!)
30.4.2009 Cesta do Holandska
