"Vstáááávat!!!", řve na nás budík už v šest ráno (což je zhruba o tři hodiny dřív než jsme zvyklí vstávat)! Hrabeme se kupodivu vcelku rychle z postele a začíná frmol - mytí, pak mytí domu, Mareček mezitím bere Berta a jdou spolu pro auto. Prostě dokonalá spolupráce!!! Vše nám ale zabralo malinko déle, než jsme čekali, a tak vyjíždíme až ve třičtvrtě na osm. Mareček nastavuje Mirka a jedeme k Harrymu vrátit klíče (jsme domluvení, že mu je hodíme do schránky). Cesta začala pozitivně - hned po pěti minutách jsme asi na 15 uvízli v koloně.. Super! Jakmile se rozjedeme, mává na nás motorkář. Než mi docvaklo, která bije, trvalo to! : Harry jede právě do práce. No nic, nestihli jsme ho, klíče hodíme do schránky. Jakmile ale vystoupím z auta, před domem se objeví Harry, a tak ještě jedno loučení s poděkováním a razíme! Jedeme v celku plynule, Mirek nás naviguje a najednou stojíme v koloně. Díky, Mirku! Kolonu hlásí asi až po deseti minutách, co v ní stojíme. Tomu i my blondýny říkáme "rychlost". Co se Mirka týče, cesta se nesla v podobném duchu, takže by se dalo říci, že Mirek se na nás VY…(bodnu, kašlal, prdnul, jak je libo).. Já se mezitím opíjím energetickým nápojem. Chudísek Mareček!!! (Jsem velmi veselá!:-)) Jelikož je všude šíleně drahý benzín, domluvili jsme se, že ho nabereme až za hranicemi. Podle zběžného výpočtu kilometrů a mého tvrzení, že Chemnitz je kousek od hranic, jedeme celku v klidu, že nám benzín vyjde. Nicméně.. Když už nádrž svítila, hranice byly zcela v nedohlednu a já už začínala pomalu šílet, že nám benzín dojde. V nedohlednu totiž se totiž také nacházela jakákoli benzínka. A tak přišlo na řadu neustálé vyřazování, které se střídalo se záchvaty strachu, když se před námi objevil kopec (a že jich tu bylo!). Nakonec vše dobře dopadlo a my se třemi zbývajícími litry v nádrži přejeli hranice k benzínce. Tam autí zhlto, co se dalo, a my pokračovali směr Žatec, abych se podívala na internet, jak budu mít zkoušky. Stres pomalu opouštěl naše těla, kdy těsně nad námi začala obrovská bouře. Mareček tvrdil, že jí ujedeme. Nicméně nebyla to tak úplně pravda. Dojeli jsme ke garáži, abychom sundali kola, a musím říci, že šlo opravdu o sekundy. Mně se obnovil můj původní stres z benzínu, několikrát navršený strachem z bouřky a k tomu dvěma litry energeťáku. Super.. Ruce se mi klepaly tak, že jsem nemohla strčit ani klíč do zámku. Ještě, že se mnou byl můj andílek :-*. Kola sundaná, my skáčeme do auta a začíná liják (musím podotknout, že obrovský). Je super, že jsme stihli kola, ale ještě se musíme přemístit domů, a tak čekáme na vhodný okamžik a pak startujeme. Já psa v podpaží, běžím odemknout, Mareček za mnou. V dešti jsme se nerozpustili, ale bojím se, aby fungoval internet, kvůli kterému jsem tu. Mám štěstí. Šlape, jak má. Nicméně musím uznat, že nevědomost je tak sladká! Když spatřím termíny zkoušek, málem mě omyjí! První už v pátek. Super! Jsem na*. Po chvíli tranzu se na termíny zapíši a zvedáme kotvy směr Telč! Blesky lítají všude kolem, já se pokaždé leknu. Za chvíli se musím soustředit na to, abych už přestala, neboť posté už to normální není :. Jelikož máme před sebou posledních 250 km, připadá nám to jako kousíček. Mareček řídí statečně, spát se mu nechce, naštvaný není - i po té, co se tisíckrát zeptám: "Chce se ti spát?" A konečně Telč. Je krátce před dvanáctou. Rychle vyhazujeme věci, venčíme psa. Já jsem velmi čilá a Mareček vznáší prostesty, neboť už se vidí v postýlce. Používá starou známou metodu: " Je tady bouřka." Tím mě ale nedostaneš, lásí, a tak musíš jít ještě kousek. Pak to otáčíme a hurá do postýlky!!! Dobrou noc a Marečku, ještě jednou moóóóóc děkuju za to, že jsi nás bezpečně, stále s dobrou náladou, odvezl tam i zpět!!! :-*
8.5.2009 Návrat domů
