Je poslední den, a proto se po snídani vydáváme nakupovat. Jelikož je už docela pozdě (jako vždy) a Bertík dostal večer sváteční večeři, kterou zapil dostatečným množstvím tekutin, obávám se o jeho močový měchýř, a tudíž jdeme ihned ven. Podotýkám, že jediná činnost, kterou jsme zajistili, bylo čůrání a odění. Nic víc:. A jelikož je poslední den, jdeme na nákup. Konečně, viď, zlatí? Nakupování je jedna velká kapitola. Já ho přímo nenávidím a už po pěti minutách jsem na maximum otrávená. Nejprve jsme vlezli do supermarketu, který jsme hledali celý týden. Tady jsme nakoupili Gabče věci, které jsme jí snědli, a také Marečkovy oblíbené lékovky. Obrovským oříškem bylo zjistit, které z nich jsou slané a které sladké. Marečka napadl vynikající nápad: "Najdeme sůl a podle toho zjistíme, jak to je". Super nápad. Akorát že - sůl se řeknu ZOUT a slazený ZOET. Dobrá řeč, že? Takže, jak jistě každý uzná, nám MUSEL tento hlavolam chvíli trvat. No.. nakonec se zadařilo a my si odnesli bonbónky a dokonce i sladké! Odtud jsme pokračovali do obchodu se suvenýry. To je formální název pro obchod s nepřeberným množstvím předražených kýčů k ničemu. Jenže Mareček by NEPŘEŽIL, kdybychom si něco nekoupili, protože to se MUSÍ. A tak jsme asi po půl hodině koupili, cestou nejmenšího odporu, každé z maminek dřevěný tulipán. Jenže Mareček nebyl stále spokojen, protože si nic nevezeme my :, a tak jsme vlezli do jakýchsi domácích potřeb, kde jsme.. si nevybrali nic. Mareček nakonec naštěstí neumřel, ačkoli jsme si nic trvale hmotného (až na sýr, bonbóny, kytku, mušličky a tunu zážitků) nevezeme. Domů dorážíme asi po dvou hodinách a dojídáme zbytky. Ještě to tu malinko předbalíme, než vyjedeme na kola. Ve třičtvrtě na šest nás má totiž vyzvednout Gabča a Harry a jdeme kamsi na véču. Za pár chvil už vyrážíme naposledy do dun. Fouká protivítr, takže já jsem opět šílená lemra a celou cestu hudruju :, že Mareček nemá pochopení pro stav druhého člověka, a co nejrychleji odbočuji při první příležitosti k pláži, kde slézáme z kola. Chvíli se procházíme podél moře a loučíme se. Je nám ale zima, a tak za okamžik zase sedíme na kolech a drandíme dunami. Jelikož mi to stále nešlape, odbočuji za chvíli znovu k výběžku moře, kde se asi na hodinku usazujeme. Protože šíleně fučí a písek lítá nekompromisně všude kolem, nacházím jej mezi zuby, za podprsenkou, v našem foťáčku.. Zatímco já se kochám mořskými vlnami (o kterých se mimochodem vede celou dobu debata, zda jde o příliv nebo odliv), Mareček se snaží opravit foťák. Asi za hodinku se mu to podaří, a tak dělá pár foteček. Koukáme na hodinky a je nevyšší čas to namířit domů. Tady balíme, abychom se dostali večer včas do postýlky a ráno byli svěží na cestu. Teda hlavně můj andílek!!! Za chvíli už klepe na dveře Gabina a Harry. Gabča nám dává na cestu krásné kytičky, které provonily celý domek. Restaurace je za rohem. Jsme tu sami, a tak je nám moc příjemně. Baštíme, drbeme, čas rychle letí. Už je třičtvrtě na osm a my se zvedáme od stolu a jdeme G. a H. doprovodit k autu a rozloučit se. Moooooc se nám tu líbilo. Děkujeme za všechno :-* Po návratu domu na nás čeká ještě jedna povinnost - Bertík. Aby se mu dobře šlapalo, krmím ho zbytky těstovin, takže bříško má na cestu na prasknutí. Jelikož ještě vysvitlo sluníčko, rozhodli jsme se jít naposledy na pláž. A dobře jsme udělali. Sluníčko nás provázelo nádherným západem slunce jako v pohádce. Nemohli jsme se vynadívat, a tak andílek fotil, já se kochala a v mezipauzách řádila s Bertíkem (to moře zjevně způsobuje u psů změny na mozku, neboť takovýto stav našeho psa jsem v životě nezažila). Domů jsme přišli úplně nadšení, prostě krása! Teď už jen dobalit zbytek věcí, zamést a hajdy do postýlky! Krásné sny a hodně sil na zítřejší cestu:-*
7.5.2009 Loučení s pláží, dunama, příbuzenstvem i Noordwijkem
