Untitled Page

          Na cestu do Slovenských velehor jsme se připravovali už před dlouhou dobou a dnes nastal konečně ten kýžený okamžik, kdy jsme se mohli vydat na cestu na vysněnou dovolenou. Už předevčírem večer jsme se přesouvali ze Žatce do Telče, aby cestování bylo klidnější. Vezli jsme věci na několik akcí dopředu, čili toho bylo plné auto. Chtěli jsme si trochu připravit věci s sebou dopředu. Nakonec k žádnému dalšímu balení nedošlo, jenom jsem vyřídil potřebné papíry ohledně pasu a změny údajů na evidenci vozidel na úřadech v Telči. Lenička mě doprovázela a vše potřebné se mnou absolvovala. Muselo to být pro ni hrozné. Během dne jsme ještě koupili novou lékárničku do auta a taky termosku do hor a chrániče na nohy. Zkrátka proběhli poslední přípravy na cestu.
          Ráno jsme se vzbudili o půl osmé. Z našeho původního plánu, že bychom vyrazili okolo osmé, tak nezbylo nic. Jak jsme se ale pomalu vyškrábali z postele a začali se připravovat na dlouhou cestu, šlo najednou všechno jako na drátkách. V devět hodin jsme měli už všechno nachystáno v autě, Lenička namazala svačinku a oběd zároveň, uklidili si trochu v bytečku, dali si čajíček a pak už jsme mohli vyrazit. A abych nezapomněl, ještě jsme se rozloučili s našima.

          V 9:16 konečně vyrážíme a první zastávka nás čeká na benzině v Jihlavě. Fronta jako vždy a ani porouchaná pistole zrovna v naší řadě nás nepřekvapuje. Počkáme si a natankujeme levnější benzín. Podle mých propočtů by měl vydržet až do cílové stanice. Nádrž je plná, tak ještě napsat stav kilometrů a jedeme.
          Cestu jsem měl naplánovánu přes Brno, Slavkov, Uherské Hradiště přes hranice a dále na Žilinu, Lipt. Mikuláš, Zuberec a Zverovka. Z původní trasy toho ale také moc nezbylo. Chvilkama nás unášeli jinam objížďky, chvilkama nás zase zklamal Mirek, nebo neúplné mapy. Ale po pořádku. Do Brna po drncavé D1 to bylo rychlé a do Slavkova se rovněž jelo podle plánu. Ovšem ve Slavkově nastal prví okamžik odchýlení od trasy - objížďka. Cesta nás vedla dokonce přes Kyjov, kde jsem strávil kdysi nějaký čas na infekčním v nemocnici se zarděnkami. Tenkrát jsem byl na základní vojenské službě. No, aby toho nebylo málo, ještě do toho přišla další objížďka a to už jsem musel dát pouze na rady Mirka, kudy máme jet. Jeli jsme sice po silničkách asi druhé kategorie, ale pořád jsme směrovali k hranicím, což nás uspokojovalo. Na tomto úseku jsme několikrát stavěli, jak jinak než na čůrací pauzy. Dokonce se nám podařilo zastavit u ropných, či plynových těžebních věží. Lenička mi nevěřila, že by se u nás mohla těžit ropa.

          Na Slovenské hranice jsme dorazili až před třetí hodinou. Chvilku jsme si dali pauzu a dle Mirka nabrali směr na Půchov. Za chvilku nás dostihl déšť a nám oběma se najednou chtělo strašně spát. Následovala tedy další zastávka, tentokráte spací. Asi dvacet minut nám stačilo, abychom zregenerovali a dokonce mezi tím přestalo pršet. Paráda, vyrážíme dál.
          Po několika kilometrech najednou Mirek hlásí odbočit doleva a za chvilku doprava. Je to sice divné, ale jedeme. Za chvilku se cesta proměnila v cestičku snad osmé kategorie. Samý výmol, dvě auta se vedle sebe nevešly, no katastrofa. Nadávám, kam nás to ten Mirek dovedl. Ještě, že cestička po dvou kilometrech končí ve vesničce, kde je zase normální silnice. Hurá!!!

          Cesta poté ubíhá už normálně a my přes několik dalších zastávek konečně dojíždíme k vytouženému místu našeho čtrnáctidenního pobytu. Na chatě přebíráme pokoj, vyneseme haldu věcí z auta, a jak jinak spěcháme na večeři, neboť mám už veliký hlad. Dostali jsme porci čočkové polívky a segedínského guláše s knedlíkem.

          Po večeři se jdeme ještě projít kousek do lesa. Asi po kilometru se objevilo malé jezírko. To jsme obešli a vrátili se zase na chatu. Ještě jsme skočili do sprchy a uléháme s očekáváním, co prožijeme dalšího dne. Výlet naplánujeme až zítra, neboť jsme z celodenního cestování unavení a čeká nás už jen zasloužený spánek.
          Tak dobrou noc a krásné horské sny!