Untitled Page

Poslední den našeho putování po Slovenských horách nás uvítalo opět krásné počasí. Tak přece jenom se rozloučíme s veselou a příjemnou náladou. Naše plány na rozlučku u vodopádů tak budou umocněny o modré nebe a sluníčko nad námi.
Vstáváme poměrně brzy. Ačkoliv se to nezdá, těšíme se i domů. Nejprve si ale nachystáme věci na naší rozlučkovou túru. Lenička připravila zase baštu ze včerejšího nákupu, já připravuji čaj a v mezičase už chystáme věci na večerní odjezd. Jde nám všechno od ruky, neboť pomáháme jeden druhému a dobrá nálada nám také nechybí. Co má být, je nachystáno a hned po snídani sedáme do auta, abychom už o půl desáté mohli parkovat před chatou Kožiar na okraji Žiarského údolí.

Cestu k Žiarské chatě si vychutnáváme. Je nám příjemně, sluníčko prosvítá lesním porostem a my se pomalu blížíme k jediné chatě, která je v tomto údolí. Přicházíme k ní v doprovodu horského vůdce a jeho věrného přítele - psa před jedenáctou hodinou. Dáme si první chlebíky a zapijeme je teplým čajem. Dlouho tu však nesedíme, vodopád je jenom kousek odsud, a tak si dáme velkou pauzu až tam. Ještě, než tam ale dorazíme, zastavujeme se u pietního místa, kde jsou jména těch, co jim hory vzaly život. Mnozí přecenili svoje síly a možnosti, některým přisoudil osud blesk. Každopádně je to velmi smutné místo a hlavně by ho měl navštívit každý, kdo na vysoké hory míří, aby si uvědomil, že to není legrace. Moto: „Mrtvím na počest, živým pro výstrahu“ je pravdivé až moc.

Opouštíme toto smutné místo s pokorou a vědomím, že na sebe musíme dávat pozor za každé situace, ne jenom na horách. To už míříme k Šarafiovým vodopádům. Toto místo je pravý opak pietního místa. Dodá energii a přinese pohodu. Tady jsme strávili asi hodinku. Vylezli jsme si kousek nahoru k vodopádu, udělali pár foteček, poseděli, pojedli, pokochali se a zkonstatovali, že těch čtrnáct dní bylo nádherných. S tímto pocitem jsme se vydali Žiarským údolím nazpět k autu. Cestu zpět nám bohužel trošku znepříjemnili střevní potíže. Shodli jsme se, že jediné, co je mohlo způsobit, byl dlouhotrvající chléb zakoupený včera v sámošce. Ještě že jsme šli lesem.

Hory opouštíme ve čtvrt na tři. Zbývá nám ještě dostatek času, abychom zajeli do Tesca v Liptovském Mikuláši a nakoupili tam dostatek Acidka a také korbáčky pro naše rodiče. Poté už naše cesta vede zpět na Zverovku, kde na nás o páté čeká večeře. Jak jinak, než výborná. Místo snídaně následujícího dne nám byl nabídnut ještě pohár. Bohužel naše střevní situace nám nic podobného neumožňovala, tak jsme ho raději s díky odmítli.
Nyní již nezbývalo nic snazšího, než zabalit poslední věci a uvést pokoj do původního stavu. Zatímco já šel vyřizovat vyúčtování, Lenička to zvládla na výbornou. Všechny naše věci jsme poté naložili do auta a v 18:17 jsme se rozloučili se Zverovkou a Roháči a vyrazili k domovu.

Tentokrát jsme se neplahočili přes objížďky na jižní Moravě, ale vzali jsme to ze Žiliny na západ na Moravsko-slezské Beskydy. Dokonce se nám podařilo najet i na dálnici. Měl jsem pěkně nahnáno, neboť kontrol na Slovensku podle rádia bylo denně dost a dost. Naštěstí vše proběhlo bez pokut a my se dostali v pohodě na Moravu. I tady nás čekala jedna objížďka, a protože Lenička projevila zájem podívat se na Olomouc, město kde jsem studoval, protáhli jsme to až tam. Než jsme zaparkovali kousek od námětí, udělali jsme malou okružní jízdu s pohledy na obě nádraží, pedagogickou fakultu, katedrálu, kasárna společných sil, fotbalový stadión, koleje a halu (přestávka na čurání), letadlo a soud. Na náměstí jsme obhlídli orloj, radnici a kašny. Poté se vrátili k autu a zamířili definitivně do Telče.