Untitled Page

          Já se dnes probouzím už ve třičtvrtě na šest, a tak vstávám o něco dřív než můj andílek. Jdu se umýt a pomalu připravovat snídani. Je krásné ráno, ryby pokračují ve šplouchání, ptáci začínají ospale zpívat. Za pár okamžiků se rozjíždí zip od stanu a ven vykukuje Mareček. Netrvá dlouho a už sedíme spolu u snídaně a diskutujeme nad tím, kam že se dneska podíváme.
          Cíl je jasný. Dnešní cyklotúra vede do Trocnova, za slavným Žižkou.
          Jelikož jsme brzy vstávali, již v osm hodin jsme na cestě. Ta začíná velmi nepříjemně - po betonce, tudíž asi hodinku drncáme. Tu a tam zastavíme na borůvky, maliny…

          Velitel Mareček dneska zvolil trasu převážně po turistických cestách, a tak neustále musíme překonávat kořeny, kaluže, bahno, kopečky nahoru, srázy dolů. Já jsem tak domlácená, že neustále nadávám. Asi po třiceti kilometrech se začne ozývat hladíček. „Dáme si jídlo v Borovanech“, rozhodli jsme se.
          Jenže jsme velmi pružní, a tak jsme se jim úspěšně vyhli. Tudíž změna plánu, najíme se až u Žižiky. Trasa k Trocnovu ukazuje stále méně a méně kilometrů, ale po Žižkově rodišti ani vidu, ani slechu. Už začínám mít pocit, že slavný Trocnov bude jen kámen uprostřed pole s cedulkou „Zde leží rodiště slavného českého vojevůdce Jana Žižky.

           Ba ne.. po chvíli trápení v bahně se z lesa vynořuje jakýsi kiosek, což je první dobré znamení, neboť zmíráme hlady.
           Avšak my razíme nejprve po „okruhu“ k soše Jana Žižky, kterou Mareček komentuje slovy: „Musíme se před ním vyfotit. Už máme fotku s Husem a teď se Žižkou!“ Musím upřesnit, že to Mareček skoro trefil, až na ten rozdíl, že jsme nebyli u Husa, ale u Komenského.. J
          Za chvíli už se fotíme před obrovskou sochou. Mareček si dokonce vzpomněl, že už tu kdysi byl na školním výletě.
          Ještě shlédneme místo, kde údajně přišel Žižka na svět, dále rybník a půdorysy jeho domu a už sedíme před muzeem a dáváme si hovězí vývar a sekanou s chlebem. Mňam! Dneska to obzvláště bodlo!

          Po vydatném obědě se pomalu začínáme vracet zpátky k domovu. Mareček tvrdí, že teď přijde ta kratší část cesty.
          Pomalu, ale jistě, drsným terénem pomalu vjíždíme do Borovan, kde jsme si předtím chtěli dát oběd. Zastavujeme tedy alespoň v Infocentru pro turistickou známku. Jenže s touto přestávkou jsme také sjeli ze správné cesty. Slovo „sjeli“ je velmi výstižné, neboť po té, co jsme se ocitli pod kopečkem, jsem odmítla návrat na správnou cestu nad kopcem. Vymysleli jsme tedy alternativu dojet propojkou až na červenou, kde se na ní napojíme.
          Po chvíli opravdu křižujeme červenou, která vede ze silničky do leva do lesíka. Já už se děsím, že opět pojedeme bahnem a přes kořeny, a tak navrhuji, že budeme pokračovat skrz blízkou vesničku. A tak hledíme do mapy, ale můj nápad nakonec Mareček zavrhuje a já se pod nátlakem vydávám za Marečkem.
          Cesta vypadá dle mých předpokladů. Vede do kopce, teče po ní potůček prošněrovaný nejrůznějšími kořeny a bahenními rýhami. Já opět nadávám J.
          Nicméně andílek odbočil doprava. Cesta je celá zarostlá travou a protkaná loužemi. Což je něco na mě. Já a vysoká tráva? To nejde dohromady. Je v ní přece plno klíšťat! Tato úvaha trvá chvilinku a už Marečkovi říkám: „Mare, jedeme dobře!? Nevidím žádnou značku. Ty nějakou vidíš?“ „Nevidím.“ „Tak se koukni aspoň do mapy, jedeme určitě špatně!“ A tak Mareček nerad vytahuje mapu a hned mi oznamuje: „Jedeme správně. Jiná cesta není.“ S touto odpovědí jsem krajně nespokojená, a tak znovu namítám, že jsme asi před sto metry měli jet rovně, místo odbočení vpravo.
          Mareček ale nepřipouští jinou možnost. A tak tedy následuji svého andílka. Naštvaná. Nadávám. Boty mám už celé od bahna. Navíc poté, co jsme se vysokou trávou prodrali na místo, které před okamžikem Mareček označil slovy „už tam jsme“, objevilo se před námi ještě více bahna. Začal si na mě sedat hmyz, který již léta označuji jako okřídlená klíšťata. To už jsem byla vážně dožraná. A proto se mým cílem stala vidina dostat se co nejrychleji z tohoto lesa.
          Šla jsem tedy louže, nelouže. Prostě co nejrychleji se prodrat ven z lesa. Mareček nechápal, naštěstí se smál. Když jsme se konečně prodrali ven z lesa, z cesty, která byla dle Marečka SPRÁVNÁ, ocitli jsme se uprostřed kukuřičného pole. „Super.“ To bylo jediné slovo, na které jsem se zmohla.

          A tak jsme se vydali cestou necestou, polem nepolem. Jelikož pole bylo řádně podmáčené, balilo se nám bahno na kola. Na to moje obzvláště. Za chvíli se už zasekávalo, a tak jsme si kola s Marečkem vyměnili. Asi za sto, dvěstě metrů jsme se kukuřicí prodrali na silnici, asi třicet metrů od místa, kde jsme se asi před hodinou vnořili do lesa. J
          Po cestě šel pán: „To jste si moc dobrou cestu nevybrali.“ A uchechtával se. Po chvíli se nabídnul, že nás zavede na správnou cestu. Mareček se vcelku podivoval, že chci cestu lesem absolvovat znovu. Nicméně za chvíli jsme stáli na místě, kde jsme se ocitli asi před hodinou, akorát s rozdílem, že teď jsme měli jít rovně. Jak jsem říkala J. Nu což. Nikomu se nic nestalo, a tak se jelo dál.
          Ovšem ozvala se bouřka. A to bylo něco na mě. Takže okopaná a teď ještě ve stresu z bouřky jsem jela rychle za Marečkem do nejbližší vesnice. Bouřka už se mlela kolem, ale Marečkovi se to tady nelíbilo, a tak rozhodnul, že se tedy ještě posuneme do další vesničky. Jeli jsme rychlostí asi třiceti kilometrů za hodinu. Já už ale nemohla, a tak mě andílek tlačil… Je to moje zlatíčko!!!
          Do vísky jsme dojeli právě včas. Akorát začalo lít, a tak jsme se schovali na zastávce a počkali, až bouřka přejde. Mareček se zatím pustil do čištění kol. Pak jsme se usadili na lavičce. Dnes jsem pro změnu usnula já.

          Odpočinek byl příjemný. Za chvíli jsme už pokračovali v cestě směr Třeboň. Avšak ještě před teplou polévkou u stanu následovalo zastavení na náměstí, kde jsme si za odměnu nadělili horké maliny! Mňam!
          Dnes máme najeto osmdesát kilometrů, a tak budeme spát jako miminka.