22. 6. Na zmrzlinu do Stráže nad Nežárkou
Ráno se probouzíme brzy, jdeme se tedy poumývat a uvařit si něco k snědku. Aby rodiče nespali dlouho, (protože tady nejsou na žádné dovolené, nýbrž v nápravném táboře, kde nejkrutější dozorce každou sekundu křičí: „JEDEME!!!!“ ) nenápadně se pokusím otevřít dveře a vysvobodit alespoň Bertíka. Jenže je zamčeno, tudíž musím i zaklepat. Za chvíli už jsou vzhůru i rodiče a všechno se chystá na cestu. Už jen navštívit naši veselou hrobku s hafanem a můžeme vyrazit.
Dnes razíme z Třeboně směr Břilice a Přeseka, odkud se naše cestička stáčí k Rožmberku. Doufáme, že nebude bouřka, protože zatím pokaždé, kdy jsme se u Rožmberka objevili, nás svou návštěvou poctila také tato strašidelná dáma. Dnes naštěstí zřejmě zapomněla.
Přejíždíme tedy hráz největšího rybníka v Čechách a míříme do Novesedel nad Nežárkou. Při výjezdu z nich vidím cosi na silnici. Ptám se: „Co je to na tý silnici?“ Mareček říká: „Nevšímej si toho.“ Po té, co se víc přiblížím, vidím, že je to kočka. Leží uprostřed silnice. Doslova odhazuji kolo a už jsem u ní. Je ještě živá, zřejmě sražená autem. Rychle dýchá. Naši stojí a čekají, co bude. Chtějí odjet. Já se ale odmítám hnout. Přece jí tady nemůžu takhle nechat. Taťka ví, že se mnou už není šance hnout, a tak sbírá kočičku ze silnice a pokládá ji na krajnici. Zatím jí hladím. Číča se stále nehýbe, jen rychle dýchá.
Mezitím se rozmáhá hojná diskuze. Co teď? Všichni, kromě mě, chtějí odjet. Vysvětlují mi jako malému dítěti, že jí nemůžeme pomoct. Já, jako každé správné malé dítě, nechci chápat a melu si svou, že nikam nepojedu. Mamča tedy na protest odjíždí. Mně je to ale docela jedno. Myslím si totiž, že se z toho kočka dostane. Asi po čtvrt hodince hýbne pomalu přední packou, začíná se pomalu, ale jistě rozhýbávat. Ti dva se stále snaží o to, abychom pokračovali v jízdě. Nechci ji tu nechat ani omylem. Další návrh je dát ji kamsi pod strom. Ani omylem. Nehnou se mnou.
Mezitím začíná hýbat předními packami a za pár chvil už zvedá hlavu. Vypadá to, že nemůže hýbat zadníma nohama. Těmi však za okamžik pohne také. Mareček s taťkou vyjednávají. Zkouší, na co přistoupím. Na konec je ujednáno, že kočičku vezmeme a odneseme ji do nějakého domu, kde budou ochotni si ji nechat a postarat se o ní. Neseme ji tedy opatrně s taťkou zpátky do vesnice. Vybírám dům, kde zvoním. Vyjde pán. Vysvětluji mu, co se stalo. Pán odpovídá: „To mámu raní mrtvice! To je totiž naše kočka.“ A už se ve dveřích objevuje paní, která běduje: „Betynko moje..“ Kočičku se nám tedy povedlo předat majitelům, kteří se o ní postarají. Protože od nálezu už uběhla nejméně hodina a Betynka se neustále měla čím dál tím víc k světu, jsem přesvědčená, že jsme jí zachránili život.
Po hodině se tedy opět vydáváme na cestu. Mamča je v nedohlednu. Čeká na nás u zámku v Jemčině. Tady se rozhodneme zaplnit kručící žaludek. Objednáváme si „polévku dle denní nabídky“, což podle servírky znamená „žádná“. Tudíž si dáváme jen druhé jídlo. My s Marečkem kuřecí steaky s kroketami a naši cosi s americkými brambory. Jím kromě jater a ryb všechno, ale tohle se opravdu jíst nedalo! Maso absolutně přesolené (a to už říká osoba, která neustále slyší: „Nesol si tolik!“) a krokety udělané na tisíckrát přepáleném oleji… Snad to zítra bude lepší. Za chvíli tedy sedáme na kola a jedeme přes Plavsko do Stráže nad Nežárkou, kde si naši dávají zasloužené kafíčko a všichni zmrzlinku (s cizím názvem, ale ta v Telči je stejně nejlepší!!!!). Pak už to stáčíme přes „hory, doly“, kde musíme zdolat tuny bahna a následně koupání kol v potoce (s tatínkovou instrukáží). Přejedeme most ve Stříbřeci a stáčíme to vlevo směr konečně dostavěné Rozvodí. Po krátké svačince a miniodpočinku se napojujeme na naučnou stezku kolem světa, kde vyšvihneme výmyky a toče a můžeme se odebrat spokojeně do kempu.
Po příjezdu se jdeme s Marečkem a Bertíkem ještě projít na náměstí. Po návratu si pinkáme s míčem. Mamče to ještě nestačilo, a tak se jede ještě projet. Přijíždí se zprávou, že tu potkala pana Julka ze Žatce. Zítra jsou pozvaní na pivo, tak uvidíme, co nám zítřek přinese. Dobrou noc!
