23. 6. A zase za Žižkou, tentokrát k dubu

A máme tu středu. Ráno probíhá stejně jako včera. Ranní buzení rodičů, pohrobní procházka s Bertíkem. Protože včera fotil Mareček, čímž pádem nemohl být na fotkách pořádně zvěčněn, dnes si beru na starost foťáček já.

O pár chvil později razíme kolem kempu Ostende přímo do bahna. Musíme se tedy nějakým způsobem přebrodit hordami bahna. (No jo, je po deštivých měsících.) To se nám sice daří, jenže kola jsou zabahněná až po uši, tedy spíš po řidítka. Protože se ale nacházíme ráji rybníků, není problém kola, opět pod názornou instruktáží tatínka, dobře vykoupat.

Mareček je totálně nešťastný, protože neustále stavíme. Tu kvůli bundě, tu zvoní mobil, támhle fotíme hejno motýlku a tady nám běží přes cestu srneček, kterého vyhnal z jeho obydlí sekající traktor. Marečku, vždyť nikam nespěcháme! Takhle bychom si krásy přírody nemohli ani vychutnat!

Vidina oběda nabývá stále větších rozměrů. Projíždíme tedy přes Liblín, Spolí, Zvíkov a konečně se ocitáme Lišově, kde nám Mareček LASKAVĚ dává povolení k naplnění žaludků. Po včerejších zkušenostech se však nevrháme do první hospody, která se nám nabízí, ale využijeme své hovornosti a raději se zeptáme. Pán nám radí hospodu na náměstí, a tak na jeho radu dáváme a o chvíli později už sedíme v předzahrádce, kde si objednáváme. Už po obrovské misce polévky jsme absolutně přejedení.  A to nás ještě čeká druhé jídlo. (A Marečka s taťkou ještě „dezert“).

No, nezbývá než se vydat zase na cestu. Za chvíli se vydáváme za naším oblíbeným Janem Žižkou - tedy k místu, kde se údajně se svým bratrem scházeli. A protože cestička k dubu vede z kopce, frčíme si to s větrem o závod, kdo dál dojede bez šlapání. Jenže! Marečkovi „KDOSIJ v kopci volá, mám tedy šanci jej předjet, po odbočení vpravo najíždím turisťárnu - samé kořeny a bláto. Daří se mi stále ještě nešlapat a cestičku projet. Když však za sebou slyším pád, musím zastavit. To Mareček si vybral svou chvilku s nášlapky J. Hopnul tedy jako hruška přímo do hlubokého bahýnka. Mareček je tedy můj bahenní muž! U Žižky Mareček mění roli bahenního muže za pradlenu. Obě mu jdou perfektně!

Musím uznat, že tohle místo je opravdu kouzelné! Všem přeju ho navštívit. Jenže čas nás tlačí (spíš vtělený čas, Mareček). Proto zamíříme krásnými lesními cyklotrasami k rybníku Dvořiště. Tady se na hrázi zastavujeme a kocháme se jeho krásou. Když nás však vtíravý vítr vyžene opět na cestu, netrvá to dlouho a my se přes Dunajovice vracíme zpátky do Třeboně.

V kempu se mezitím ubytovala další škola. Poté, co projde paní učitelka, musím se přihlásit, protože jsme spolu již trávily týden v Olešnici v Orlických horách. Svět je prostě malý. Tomu nasvědčuje také dnešní slíbené pivo s panem Julkem. Zatímco si povídám s Karlou, vydávají se naši kolmo do útrob Třeboně, kde mají sraz.

Je kolem deváté hodiny a naši stále nikde. Nás dva zatím přepadla únava, a tak bychom si šli rádi lehnout. Jenže co s klíči od chaty? Voláme rodičům. Za nimi je slyšet hlahol a smích. Mamča mi sděluje, že je Julek vzal kamsi do hospůdky. Nemáme čekat. Další telefonát je po desáté hodině. Volá jim Mareček. Jejich domluvu, že klíče od chatky strčíme pod kolo od auta, musí slyšet celý kemp. Kolem půl jedenácté volám já. Hluk je o poznání větší. Julek jim ukazuje vinný sklípek. Nabízím mamče možnost, že pro ty, kteří jsou již „společensky unaveni“, můžeme dojet. Mamča volá za pár chvil zpátky a děkuje nám za nabídku. Už je mimo největší hluk. Podařilo se jí tedy uniknout ze spárů vinného sklípku.

Super. Startujeme tedy auto rodičů (protože naše je přestrojené za ledničku, šatník, garáž, stojánek na kola…) a vyrážíme si pro naše nezbedníky. Auto necháváme opodál. Jsme vybaveni čelovkou a domluveni, že já s mamčou pojedu na kolech, zatímco Mareček odveze taťku autem. Vcházíme tedy do vinného sklípku, kde není slyšet vlastního slova. Rozhlížím se, dokud nezahlédnu mamčino mávnutí. Vydáme se tedy k nim. Snažím se nahodit příjemný obličej, ale jde mi to zřejmě stěží. Mamča sedí na lavici, zprava táta, zleva Julek. Z pánů čiší velmi veselá nálada. Tisíckrát slyším: „Julek, to je můj kamarád. To je hodnej člověk!“ Sedíme a nemůžeme s tátou hnout. Musí přece dopít pivo.

Jsem naštvaná a děkuju, že Mareček není v naší rodině druhý den J. „Tati, já se napiju, můžu?“ A už do sebe kopu nejmíň půlku piva, ačkoli pivo NEPIJU! Co bych ale neudělala pro co nejrychlejší ústup. Když už není co pít, začínáme taktizovat, jak dostat tátu z hospody. Mamča rezignovala, jen sedí uprostřed a trpí „velmi vtipné“ anekdoty. Za chvíli se nám zadaří a táta se zvedá. Opouštíme Julka, který mi ještě vnutí pusu na čelo, a můžeme jít. Tedy jít? Táta se motá, Mareček ho přidržuje. Útratu Mareček na baru zacáloval. Taťka se mu cestou snaží vnutit peníze, což značně přispívá jeho „výborné“ rovnováze. Proč musí být sklípek ve sklepě!?

Jsme venku. Konečně. Přichází fáze dvě: „Já tam mam kolo!“ Tati, pojedeš s Marečkem autem. „Ale já jsem přijel na kole.“ „Rudo, pojď, já tě svezu.“ „Já můžu jet na kole, mně nic není.“ „Jasně, že není, ale já se  chci s mamčou projet.“ „Rudo, pojď, nebo dostaneme pokutu.“ „To jsou Julkový kamarádi, Julek to zařídí.“ Nevím ani jak, ale podařilo se nám nějak napěchovat do auta. Konečně Mareček mohl odjet. Chudinka moje. My s Mamčou jsme zatím dojely po hrázi Světa do kempu. Pán na recepci na nás vzorně čekal.

Po příjezdu jsme museli ještě přežít velkolepé „vítání“ a kalkulace, jak levně ho to vyšlo :-D. Že JULAAAEAEK je jeho kamarád a že mamča si dala KOKIKALOU. :-D Prostě veselo. Kamarádsky jsme se tedy zdekovali a nechali jsme mamču s tím, koho si před pětatřiceti lety vybrala J! Mamíííí, dobrou noc!