21.7. ZE ŽATCE DO RAKOVNÍKA

Ráno se budíme kolem osmé. Venku je konečně zataženo, takže to vypadá vcelku dobře. Horší je, že mám absolutně nateklé uzliny, navíc mi začaly hnisat ušní dírky pro náušnice (takhle to vypadá, když se chci jednou za pět let zkrášlit) a krk mám v jednom ohni. Proto Marečka posílám do lékárny. Já si zatím NAPOSLEDY myju vlasy a dobaluji zbytek věcí. Mareček se vrací za chvíli, vyrábíme obal na krk, kloktám a máčím uši v řepíku. No, pěkně nám to začíná.
Před devátou se šineme ke garáži. Připadáme si jako šerpové někde v Himalájích. Ověšeni brašnami, kde se dá. Abych svůj pěkný začátek nějak završila, rozedřela jsem si cestou kraťasy suchým zipem brašen. Úžasné. Takže jsem „mírně“ naštvaná. Společně začínáme nálož nasazovat na kola.  Nejdřív hotové to moje. Zkouším se projet. Je to opravdový oříšek. Mareček zatím nakládá věci na svoje kolo. Má toho o „maličko“ víc, ale zase je to větší šikulka.

Kola poprvé rozjíždíme v 9:30 hodin. Jede se nám šíleně, protože kola jsou těžká a vratká. Během prvních pár kilometrů si ale zvykáme. Čeká nás první kopec do Holedeče. Už teď se na něj vyloženě těším. Jede mi to ale kupodivu dobře a Marečkovi pěkně ujíždím a honím ho. Z Holedeče do Měcholup se jede opravdu nepříjemně. Stále nás objíždějí kamiony. Za Liběšicemi odbočujeme na Siřem. Tady nás čekají první větší kopečky. Začínám hudrovat. Zatím je ale zvládáme dobře, protože hic není zase tak obrovský, jak nás varovali meteorologové. Dojížídíme do Soběchlebů, z nich pak 2 kilometry stoupáme. Už se nám moc nechce, a tak třikrát zastavujeme. Naštěstí tudy nejezdí žádná auta, a tak jsme za chvilku nahoře. O pár chvil sjíždíme do Běsná. Je to opravdu šílený sjezd. Zatím totiž neumíme kola příliš ovládat, a tak musíme šíleně po písku brzdit. Málem ničíme brzdy.

V Běsně nestíháme zírat. Jde proti nám pán, asi sedmdesát let. Pleš, na hubených nohách úzké džíny s dírami až na hýždích. Těsné tričko. Musíme se smát. Nejradši bychom ho vyfotili! V Hořovicích mě začíná píchat v koleni, proto zastavujeme a necháváme ho odpočinout. Přejíždíme hlavní silnici a jedeme na Čížkov. Odtud nás čeká opět velký kopec nahoru. Míjí nás cyklista bez tašek. To se mu to jede!!!!
Před Čížkovem se před námi uprostřed pole objevuje opuštěné stavení. Říkáme si, že je to typické stavení, kde přebývají zmutovaní humanoidi a nakonec jsme rádi, když jej ve zdraví projíždíme. Na něj navazuje další stavení. Mareček říká: „To bude nejspíš kravín.“ Skoro to trefil. Věznice Oráčov. Koukáme jako blázni. Věznice uprostřed ničeho. Neváháme a rychle fotíme :-).

Míříme do Kolešovic, kde se chystáme nadlábnout. Svačinka je z domova připravená, tak to nebude problém. V Kolešovicích tedy stavíme a baštíme, co se dá. O pár chvil později se zase vydáváme na cestu. Je šílené vedro. Předpověď nelhala. Zastavujeme až v Nouzově. Tady obsadíme autobusovou zastávku a máme pocit, že se dál nehneme. Sluníčko dělá své. Nakonec ale přijíždí autobus, a tak neradi bereme roha.
V Senomlatech se chvilku snažíme najít cyklotrasu. Nakonec jsme úspěšní a podél potoka dojíždíme do Rakovníka. Tady musíme nakoupit. Jdu tedy do COOPu. Mám tu koupit rohlíky, ale poté, co vidím cenu, koupím Marečkovi jen slíbeného Míšu a odcházím bez pečiva. Mareček se moc netváří. Nicméně nemá šanci, a tak míříme ještě do Billy, kde je kupuji za devadesát halířu, což mě uspokojilo.

Nezbývá nic, než jen najít kemp. Mareček má orientační smysl, takže se ptáme jen jednou. Za chvilku (ve čtyři hodiny) jsme na Tyršově koupališti. Ubytování nás stojí stovku plus dvacet korun sprchy. Rybník jde ozkoušet jen Mareček. Já se štítím. Navíc musím hlídat věci.
Dáváme si véču (rohlík s paštikou a čínské polévky), poté se jdu celá usmažená vysprchovat. Po návratu trvá asi pět minut se zpotit znovu.  Je to hrůza. Na noc stěhujeme všechny věci z kol do stanu, takže si každý umí představit, jak se nám asi bude spát :-).