25.7. Z HRACHOLUSKÉ PŘEHRADY DO PODHÁJÍ

Dnes vstáváme odpočatí ve čtvrt na sedm. Protože jsme včerejší den tak trošku nezaplatili, rychle balíme a vaříme čaj. Doplníme, stejně jako každý den, vodu a ve třičtvrtě na osm vyrážíme boční cestičkou ven z kempu. Jsme úspěšní, takže neplatíme.

Protože nemáme jídlo na cestu, musíme trošku poupravit trasu. Míříme tedy do Stříbra. Cestou narážíme na štoly. Naskytuje se nám pěkný pohled na důlní dráhu, vozíčky a skanzen. Bohužel je zavřený. Do kopce stoupáme na náměstí. Před námi se objevuje krásná radnice. Protože je zrovna devět hodin, zahraje nám jako odměnu za vystoupaný kopec pěknou písničku.

Pak zamíříme do Penny, kde nakupujeme potraviny na celý den. Bohužel je neděle, a tak se Marečkovi nepodařilo sehnat známku. Cyklotrasou číslo 306 vyrážíme do Kladrub. Hned za Stříbrem nás čeká stoupák, za oplátku ale jedeme krásnou krajinou. Přijíždíme do Vrbice. Mám chuď na něco sladkého, a tak zastavujeme, aby mi dal Mareček hroznový cukr. Když se podívám vlevo, uvidím cosi plavat v rybníce. Nutrie!!!!! Běžíme hned k ní, abychom jí nevyplašili a mohli ji vyfotit. Nutrie ale zamíří přímo k nám. Je to holka zvědavka! Hned vyběhne ven z rybníku a jde se na nás podívat. Nic takového jsme v životě neviděli. S nutrií trávíme asi půl hodiny. Je ale čas se vydat zase na cestu.

Těsně před Kladrubami slyším nějaké výskání. Myslela jsem si, že je to nějaký pták. Když se ale pískot přibližuje, otočím se a vidím, jak za námi běží malé koťátko. Okamžitě odhazuji kolo a běžím pro ni. Chytám jí do náruče a běžím s ní po silnici zpět, k asi kilometr vzdálenému ranči. Tady vyprávím, co se stalo. Děvče mi sdělilo, že jejich koťátko sice není, ale jedno už mají, a tak se na tak velkém ranči druhé ztratí. Koťátku jsme tedy našli nový domov. Běžím zase zpátky za Marečkem.

A jelikož je to chlap, krátí si tu čas focením lyžařek :-). Typické. Chvíli tě nechat o samotě! Ještě se rozhořčuje nad tím, že jsem kolo odhodila a on ho musel tahat ze škarpy, ale nijak zvlášť si to nepřipouštím. O pár chvil později už jsme zase na cestě do Kladrub. Už jen sjedeme kopec a jsme tu.

Přijíždíme na náměstíčko, když v tom k nám přijde divnej týpek. Mluví rusky, česky, německy, anglicky, ale hlavně bych řekla, že česky. Moc se nám s ním mluvit nechce, a tak si zahrajeme na nepříjemné Čechy a moc se s ním nebavíme. Vzdá to a odchází. Vybalíme svačinky. Zrovna končí mše, a tak prohodíme pár slov s panem farářem. Moc milý člověk!

Jedeme se ještě podívat na klášter. Tady Mareček konečně kupuje známku! Hurá. Klášter je krásný, snad se brzy doopraví. A protože se nám nechce vracet, malinko poopravujeme trasu a pokračujeme dál po číslu 306, kde podjíždíme dálnici. Odbočujeme do lesa. Za chvíli cesta končí na golfovém hřišti. Nechápu, co je to za sport!? Pokračujeme dál do Kostelce.

Jedná se o krásnou obec s novými stavbami a starými krásně opravenými. Nechápeme, když dojedeme do sousedních Nedražic, které spadají také pod Kostelec. Ruiny. Přijíždíme k domu, kde vidím totálně zuboženého psa. Je vychrtlý, sotva chodí. Beru Marečkovi poslední rohlíky. Nerad mi je dává. Krmím dva psy a rozčiluju se, proč s tím nikdo nic neuděla!? Sháním tedy číslo na Ligu na ochranu zvířat. Veškeré snažení je marné. V tomhle státě vám nikdo nepomůže, ačkoli je za to placený.

Pokračujeme dál lesní cestou do Hradišťan. Cesta je celkem pěkná a pohodová. Zase stoupáme nahoru, cesta se zrovna opravuje. Nechce se nám po objížďce, a tak to riskujeme a vydáváme se do zákazu vjezdu do lesa. Asi kilák jedeme po kamenech s asfaltem. Nadáváme. Konečně jsme venku. Na rozcestí uhýbáme na zelenou a poté jedeme polní cestou (což už skoro nebyla cesta, ale tráva) do Čečovic. Ztrácím rukavice, a tak se musíme kousek vrátit.

V Čečovicích jedeme opět na silnici asi páté třídy. Cesta vede do děsného krpálu, na něm se posilňujeme kefírem a poté sjíždíme do Malého Malenova. Tady se ptáme dědečků na návsi, kudy tudy na Doubravu. Dědové nám ochotně podávají vysvětlení. Je to kousek do kopce a pak dlouhým sjezdem do Semošice. Tady nacházíme zelenou turisťárnu, jenže ta nás vzápětí podráží a zavádí nás přes koleje na pole. Ještě čekáme, až přejede vlak a pak se na znamení: „Tady je to už dobrý.“ Vydávám za Marečkem. Tak to vypadá, když se někdo nepodívá pořádně. Po roce opět na poli.

Naštěstí není příliš podmáčené a je na něm sláma, tudíž se i přes náklad, neboříme tolik, jak jsme již zvyklí, že?! Pěšky tedy tlačíme kola po poli asi kilometr. Poté se ocitáme v Horšovském Týně. Jedeme si nakoupit do Coopu housky a mléko na další den.

Je tu nějaká slavnost, a tak na náměstí nejedeme. Projedeme jen jeho částí na kruháč směr Vladorf a hledáme kemp v Podhájí. Jedeme lesní cestou. Jdu první. Jakmile zapadnu do bahna (což není sranda, pokud vaše kolo váží půl tuny), slyším za sebou: „Jé, tady je cesta okolo.“ Super. Tato situace se opakuje asi třikrát. Moje kolo je trošku přiutopené. Za chvíli bahno a voda ustoupí a objevují se před námi kořeny. I přes ně sjíždíme do chatové oblasti a doptáváme se na kemp. (Nikdo ani netuší, jak si člověk připadá nahluchle, když druhý k němu mluví zády.) I tak jsme ale pochytili, kde kemp vlastně je.

Do něj jsme ale nakonec nedojeli. Našli jsme si plácek u rybníka. Opuštěná plovárna. Je asi půl sedmé. Jsme nadšeni, protože mám pro sebe i lavičku. Luxus. Stavíme tedy stan, mažeme si housky a pak se myjeme v pet sprše. Protože budu mít celou noc strach, rychle usínám, abych se alespoň trošku vyspala.