Je středa, nástupní den. Máme v plánu vyjet co nejdříve, abychom byli v cílovém místě nejpozději v 18 hodin. Úplně přesně se nám to nepodařilo. Ještě jsme se totiž rozhodli, že si koupíme něco na sebe. Takže jsme zapadli do Ralsportu a koupili si kalhoty a kraťasy. Snad nám necelá hodinka zpoždění neuškodí.

Nabíráme směr Znojmo. Před hranicemi si ale raději ještě odskočíme - kdo ví, jak to bude vypadat u sousedů.

Jsme za hranicemi. Cesta je pohodová a naštěstí není velký provoz. Za chvilku jsme na dálnici. Ještě že jsme si koupili známku. Přes Vídeň nás bezpečně navedl Míra v navidaci. Teď ale nastává nudná, dlouhá, unavující cesta přes celé Rakousko až k Villachu. Cestování si zpříjemňujeme focením a hlavně těšením se, jak ty velehory budou vypadat. Cestujeme především za kamióny, šetříme přece. Po dvou nebo třech zastávkách a asi  sedmi hodinách jsme dorazili ke Karawanke tunelu - bránu do Slovinska. Za tunelem, dlouhým přes sedm kilometrů, je to už jenom kousek.

Hned při výjezdu je jasné, že jsme se ocitli přímo v horském ráji. Paráda, teď už dojedeme v pohodě. A taky, že jo, za půl hodinky jsme na místě a vítají nás naši ubytovatelé. Pomalinku vyndáváme věci a stěhujeme se do malého kamrlíku s koupelnou a kuchyňkou. Pak už je tam jenom postel a skříň. Postel byla po celou dobu hrozná, ale to je riziko apartmánů. Zase lepší teplo a sucho, než stan, zima a mokro.

Nestačíme ani vybalit a už míříme na první procházku. Jsme nedočkaví. Projdeme vesničku Dovje a zamíříme dolů z kopce do sousední Mojstrany. Cvilku pokračujeme po silnici do velkého údolí, ale protože už je pozdě a my jsme přece jenou trošku unaveni, zamíříme za nedlouho zase zpět.

Do apartmánu se dostaneme až za tmy. Já jdu vyřizovat ještě potřebné náležitosti s majiteli a Lenička zatím vybaluje. Jsme zkrátka sehraní. A vzhledem k tomu, že jsme si zaplatili i internet, musíme se ještě ozvat oběma rodičům. A pak už jenom sprcha a hurá do postele - zítra se musíme rozchodit, aby nás do těch kopců nebolely nožičky.