Dnes máme poslední den, kdy můžeme jít do hor. Zítra tu končíme, takže si to tu chceme ještě náležitě užít. Už včera jsme se rozhodli jet na druhou stranu hor do oblasti Pokljuka. Cílové místo Rudno Polje. Odtud se vydáme vzhůru na naši letošní poslední dvoutisícovku - Viševnik. Vstáváme tedy brzo, rychle se balíme a vyrážíme. Cesta totiž chvilku přece jenom zabere. Vede nás Míra v GPSce a zdá se nám to dost daleko. Nakonec ale nalezneme cílový bod a ohromné parkoviště. Proč ohromné, to se dozvíme hned vzápětí. Je tu biatlonový okruh a zřejmě se tu jezdí i závody.
Dlouho se nezdržujeme a jakmile objevíme tu správnou cestu (zase je tu super značení) vydáme se lesem ke sjezdovce, po které bychom měli stoupat. Sjezdovka je před námi, ale je oplocená. Jdeme tedy podél ní a asi uprostřed konečně můžeme vstoupit i na ní. Záhy se opět dostaneme do lesa, ale cesta je celkem pohodová. Tedy stoupá vzhůru, ale zatím to zvádáme.
Nad sjezdovkou už jdeme více méně klečí. Začínají se trošku honit mráčky, my ale doufáme, že se nám vyhnou. Cesta je čím dál tím strmější a my jsem rádi, když si na chvilku můžeme odpočinout na malém vršku ještě dlouho pod vrcholem. Koukáme na hory kolem a je tu opravdu krásně. Jsme zvědaví, jak to bude vypadat nahoře. Vycházíme tedy opět vzhůru. Opět nás čeká pořádný stoupák. Funím a Lenička se mi tak trošku i směje. Jakmile se ale dostaneme těsně pod vrchol, je jasné, že dnes už moc daleko neuvidíme. Mraky se honí čím dál víc a zahalují údolí, které je na druhé straně hor.
Šlápneme tedy do "pedálů" a hrneme se vzhůru. Ještě kousek po hřebeni, Lenička se nesmí koukat dolů. K vrcholu se už doslova plazíme po skále. Jsme konečně nahoře. Nejsme tu sami, turisti přicházení další a další. Nakonec máme dokonce i chvilku času na focení, kdy je málo mraků. Je jich ale čím dál tím víc a tak máme trošku obavu, jak se půjde dolů. Okružní cesta ještě přes další vrchol už nepřipadá v úvahu. Prudké klesání ale hlavně nepřízeň počasí nám dá jasnou volbu jít tou samou cestou zpět.
Ještě než se ale vydáme, musíme se pořádně občerstvit a snad i chvilku počkat, než se ten největší mrak přežene. Otvíráme termosku, zahříváme se čajem a chroupáme BeBe dobré ráno. Jo, a ještě také pijeme oblíbený kefírek. Fotíme okolí, jakmile na chvilku vykoukne z mraků a psychicky se připravujeme na sestup v mracích. Moc se mi nechce a stále vyčkávám. Lenička by už dávno šla.
Ještě než ale odejdeme definitivně, rád bych udělal poslední společnou fotku z hor. Nastavuji tedy foťák a připravuji hezký snímek. Bohužel se nám do záběru neustále plete paní s dětmi. Jsou všude a už to není moc příjemné. Konečně na chviličku zmizí a mačkám samospoušť. Úplně nám ze záběru nezmizeli, ale lepší už to asi nebude. Zatím se na naší sestupové trase trošku vyčasilo, tak rychle balíme a mizíme.
Sestupujeme celkem rychle, až se divím, jak jsme tudy mohli jít tak pomalu. Zastavujeme se až na rozcestníku, kde chvilku odpočíváme. Jakmile se zvedáme, ještě se Lenička ptá, jestli máme všechno. A tak se vracím pro foťák, naštěstí. Pak už nás jenom zastihne trošku deštíku před sjezdovkou. Bereme si tedy pláštěnky a pokračujeme vesele dál. U sjezdovky potkáváme pár čechů. Chvilku se s nimi zastavíme a pokecáme o ubytování, hygieně, horách a cestování. Hezká chvilka. Poté již šťastně dorazíme na spodek sjezdovky a můžeme oslavovat. Jsme v pořádku z hor dole a nic se nám nestalo. Hůlky balíme a už je tu nebudeme potřebovat.
Letošní dovolená nám tedy vyšla a to i s počasím. Byla prostě opět super a mrzí nás, že už zítra jedeme domů. Pokud to ještě někdy vyjde, rádi bychom si to zopakovali. A tentokrát bychom to vzali skrz velké hory s ubytováním na vrcholových boudách. No nic, všechno jednou končí, takže jakmile se vracíme na apartmán, balíme všechny věci a připravíme se k odjezdu. Další den vyrážíme přes přechod nad Krajnskou Gorou a celé Rakousko zase do Telče. Cesta byla zdlouhavá, ale celkem pohodová. Nic nás nepřekvapilo a v pořádku jsme dojeli do Telčova.
