Ráno se probouzíme celí rozlámaní, postel je opravdu echtovní. No nic, no. Budeme to muset vydržet. Také počasí se proti nám trošku spiklo. Vypadá to na menší přeháňky po celý den. Ještě, že jsme si na dnešek naplánovali jenom chůzi v údolí. Potřebujeme se trošku rozchodit. Míříme tedy do údalí Vrata a třeba dojdeme až k Aljaževu domu. Je to něco přes 13 km. Tedy jenom tam.

Ještě v Mojstraně si Lenička sundavá pláštěnku, protože už zase neprší. Uvidíme, jak dlouho to vydrží. Cesta vede po silnici, ale zanedlouho, dle instrukcí Marka - majitele baráku s apartmány, překročíme řeku a půjdeme podél ní lesní pěšinkou. Řeku jsme překročili, ale kudy, tudy cestička. Vydáváme se jakousi bikerskou cestou, ale ta za necelý kilometr končí, a tak se raději vracíme zpět. Rozhlédneme se, podíváme se do mapy a poprvé zjistíme, že mapa úplně neodpovídá skutečnosti. Zlatý KČT. Vyrážíme podél vody a vypadá to, že správně.

Cestou dokonce nacházíme informační tabule. U jedné se se zájmem zastavíme, ale moc nás nepotěšila. Na konci je napsáno, že se tu občas vyskytují medvědi. To je něco pro Leničku. Od této chvíle bude na každé výpravě sledovat, jestli ten trus, co leží na zemi, není od medvěda. Občas je to zábava, občas ani ne. Postupujeme ale podél řeky dál, až dojdeme k mostku a za ním by měl být jeden z nejhezčích vodopádů v Julských alpách.

Cestu najdeme skoro hned a už se škrábeme za zvukem padající vody. Jsme tu. Paráda, vodopád jako hrom. Jak se později dozvídáme, měří 53 metrů a je to pěkný hukot. Chvilku ho okukujeme a když už chceme odejít, vidíme cedulku, že nad tímto vodopádem je ještě jeden. Jdeme na to. Škrábeme se nahoru a stojí to za to. Sice tento vodopád není už tak velký, ale je zasazen do krásné krajiny.

Jsme rádi, že jsme navštívili vodopády Peričnik, ale protože jsme už skoro celí mokří, zamíříme si to zase dolů na silnici. Jeden z důvodů je také ten, že už máme pěkný hladíček. Takže přestávka a svačinka. Lenička ji připravila úžasně. Nesedíme ale moc dlouho, už bychom asi nevstali. Cesta teď zase chvilku vede po silnici a my uhýbáme autům a také slovenským cyklistům. Když už toho uhýbání máme dost, objeví se odbočka na Galerie. Konečně.

Galerie jsou převislé skály nad naší cestou. Dalo by se tam s přehledem přenocovat. Pokukujeme po převisech a než se nadějeme, jsme za nimi. Lenička se najednou sklání a snaží se zachránit mládě kukačky, které se vyhřívá na cestě. Jakmile ji ale trošku víc vyplašíme, vezme nohy na ramena, k tomu si ještě pomůže nemotornými křidélky a zmizí v houští. Opět jsme na silnici a už je to jenom kousek k našemu cíli. Moc se nám sice nechce, ale dojdeme až k Aljaževu domu. Odtud je výchozí místo pro další túry. Naštěstí se sem dá dojet autem, ale parkovné je 3€.

Posadíme se ke kapličce a okukujeme okolí a turisty. Někteří jsou docela dobře vybaveni. My si dáme zabalený obídek (houska, rohlík, chleba, tyčinka) a začneme se šourat zase zpět. Teď uže se skoro nezastavujeme a za nějakou tu hodinku dvě se přiblížíme stejnou cestou opět k Mojstraně. Poslední úsek jsme zvolili opět podél řeky až do zmiňované vesnička a dobře jsme udělali. Nejezdí tu auta a můžeme se zastavit i u vody, kde Lenička oběvuje zajímavé živočichy. Jsme ve vesničce a ještě se na chvilku zastavujeme na lavičce u protékající řeky. Pak už ale naše kroky vedou loukama k našemu ubytování. Potkáváme uvelebenou kočičku na autě a naskytne se nám krásný výhled na alpy společně s kostelíkem vesnice Dovje. Vracíme se utaháni, ale jsme spokojeni, co jsme nachodili. Zítra to bude horší, chceme se vydat na Babu.