Je pátek a nás čeká první vyšší výšlap. Abychom si nehodili hned na začátek dvoutisícovku, chceme to zkusit na nebližší vrchol, což je  Dovška Baba v pohoří Karawanke. Údajně je to výstup na 3 hodinky a dolů je to jak by smet. Vstáváme tedy v poklidu, nachystáme si věci a vyrazíme. Projdeme celou vesnicí Dovje a na jejím konci narážíme na rádoby turistickou trasu Via Alpina.

Až teprve v tuto chvíli zjišťujeme, jak jsou zde cesty vlastně značeny. V podstatě vůbec a turisto hledej, kde můžeš. Občas objevíme malé červenobílé kolečko, a tak hádáme, jestli je to turistické značení. Ano je. Ale kdo by si představoval, že je nějak pravidelně, tak ho mohu ujistit, že se nachází jen sporadicky a jít se podle něj skoro nedá. Také mapa moc nepomáhá. Je příliš velká a nepřesná. To budou zážitky. Držíme se tedy vyšlapané cestičky a občas hledáme, jak můžeme.

Asi za hodinku dorazíme na alpskou louku. Je tu nádherně, sluníčko, výhledy, prostě paráda. Nejraději bychom tu zůstali. Také proto, že nemůžeme najít další cestu. Asi půl hodinky chodíme kolem, než se rozhodneme a naštěstí trefujeme. Cesta pokračuje přímo do kopce.

Pokračujeme stoupáním do větších, či menších sklonů. Dokonce procházíme ohradou, kde je upozornění na zlého býka. No, paráda. Ještě nás tu napadne nějaký zuřivý býk. Jsme za ohradou, a tak si můžeme oddychnout. Ale kde je cesta? Zase tu nejsou značky. Z mapy vyčtu, že můžeme jít po prašné cestě a turisťárnu najdeme později. Lenička do sebe nasoukala tři chleby a jít se jí zrovna dvakrát nechce. Štěstí nám opět přálo a zanedlouho objevujeme zase značku. Uf. Nyní nás čeká závěrečné stoupání. Je to teda pořádný kopec. Nebo že bychom byli takový měkkýši? Konečně se vyškrábeme pod vrchol hory a můžeme se kochat jak výhledem na Julské alpy, tak na pastýřskou boudu společně s vrcholem. Vypadá to, že už je to kousíček.

Opak je pravda, jak zjišťujeme k vrcholu je to ještě skoro hodina pořádného stoupání. My se ale nedáme. Cestu nám zpříjemňují kravičky a sem tam se pohybuje i nějaký ten býček. Doufáme, že si nás nebude moc všímat. Je to dobrý, jdeme dál v klidu. Z této strany hory to vypadá jako příjemný výstup, ovšem jakmile dojdu skoro pod vrchol, ukáže se také druhá strana hory. Teď už Leničce říkám, že se jí to tu už moc líbit nebude. Na druhé straně je prostě ohromný sráz. Jako by horu někdo usekl sekáčkem.

Teď už opatrně, za neustálého kontrolování každého kroku, dorazíme na samotný vrchol. Konečně jsme nahoře. Je to tu nádherné a je odtud opravdu krásný výhled na Julské Alpy. Chvilku sedíme, pozorujeme přírodu a také si dáváme do nosu. Tedy myslím tím, jako že jíme svačinku. Lenička je ale už nervózní z okraje hory a tak nás trošku tlačí čas. Zahajujeme tedy sestup. Vybrali jsme si trošku jinou cestu zpět, tak jsme zvědaví, jak se nám cesta bude líbit. Zpočátku je to paráda, jdeme úbočím hory, hezkou pěšinkou, která je lemována rozkvetlou přírodou. Na této cestičce ještě jednou stavíme na svačinku a také trošku kafíčka. Tentokráte ale kafíčko na Leničku působilo opravdu rychle, a tak se ještě chvilku zdržíme.

Zakrátko přicházíme do sedýlka, kde se podle instrukcí Marka vydáváme vlevo, po cestičce směřující do lesa. Cesta je trošku podivná, ale pořád je to jakás, takás cesta. Ujdeme asi 500m a náhle cesta končí na mýtině. Opuštěné mýtině. Chvilku hledáme cestu, ale kde nic, tu nic. Až Lenička nalezne spoustu bílých kostí. Cestu jsme přestali hledat a vracíme se raději zpět do sedla. Máme oba strach z medvěda. Mimochodem, za celý den jsme potkali jen tři lidi. Tady bychom se pomoci nedovolali. V pořádku jsme dorazili do sedla a asi o dvacet metrů výš je ještě jedna cestička, označená značkou až v lese. No paráda, zase se místní značkaři vyznamenali. Teď už jdeme celkem spokojeni po značkách, než dojdeme k dalšímu rozcestí. Opět špatně značená mapa a i cesta. Jdeme se podívat podle mapy, ale je tam pouze sráz. Hrůza. Opět se vracíme na původní cestu a ještě pokračujeme dál. Naštěstí správně.

Na kameni nalezneme nápis Dovje a můžeme teď už celkem klidně klesat a klesat. Postupně přejdeme několik obtížnějších míst, podíváme se, kde bychom mohli skončit, kdybychom na rozcestí šli špatnou cestou, a nakonec projdeme lesy až k říčce která je přímo u silnice do Dovje. Zastavíme se a pozorujeme průzračnou vodu, ale né dlouho. Už se těšíme domů. Šlapeme si to po silnici, až najdeme opět turistickou značku. Jdeme zase lesem a jenom přecházíme silnici. Najednou se před námi objeví množství kapradin. Cesta tam vede, tak vyrážím. Ovšem tato cesta nebyla zrovna nejlepší. Opět hledáme kudy, tudy. Nakonec přelezeme plot, jsme skoro v Dovje, a přes něčí louku sejdeme k silnici už ve vesnici. Tak ještě kousek a jsme doma. Jsme moc rádi, že jsme zdraví a v pořádku doma. 3x jsme bloudili a nebylo to vůbec příjemné. Lidí jsme potkali za celý den jan asi 5, tak doufáme, že to bude další den lepší.