Po včerejším, nakonec odpočinkovém, dni jsme s chutí naplánovali zase výšlap do hor. Počasí by nám mělo přát, takže se autem přesouváme přes vysokohorský přejezd Vršič (1611) k městečku Trenta. Odtud je to už jenom kousek k parkovišti uprostřed lesů. Zjevně tu nebudeme stát sami. Dokonce je trošku problém zaparkovat. Ani nevím jak, ale nakonec se mi bravurně podařilo zaparkovat mezi dvě auta. A že tam nebylo moc místa. Lenička mezitím vyběhla hned do lesíčka, a když se vrátila, šlo se jí hned líp. Zamykáme auto a hledáme v mapě kudy. Jako vždy, cesta není značená. Nakonec se dostaneme k přepravní lanovce po silnici, která je v mapě naštěstí značená. Tady je už konečně trasa značená.
Vzhledem k tomu, že jsme opět naplněni energií, začneme rychle stoupat. Za pomocí holí poměrně snadno zdoláváme první úsek, který vede hustým lesem. Okolní krajina není moc vidět. Občas ale prokoukne nějaký ten horský štít. Jakmile se dostáváme nad hustý les, je nám jasné, že dnes bude počasí excelentní. Nikde ani mráček a tak se s chutí vydáváme k dalšímu stoupání. Zatím jdeme ve stínu hor, takže se nám jde pořád dobře a dostáváme se do provozní teploty. Leničku trošku vyděsí úsek, který je pro jistotu zabezpečen řetězy, ale i tento zdoláváme celkem lehce a rychle.
Celou cestu studujeme, kudy asi vede naše cesta. Mnohdy se zdá, že se nedá bezpečně až na vrchol dostat, ale nakonec se ukáže, že se vždy najde schůdná cestička, která nás bezpečně vede stále vzhůru. Při stoupání se míjíme s dalšími turisty, kteří se vydali také o kousek blíže k nebesům. Chvilku odpočíváme a doplňujeme energii my, chvilku zase stojí oni. Protože ale stále jdeme ve stínu, stoupá se nám výborně. Dostáváme se nad pás kosodřevin a odtud cesta začíná být krkolomnější. I tento úsek ale není pro nás překážkou (jsme už zase nějací horalové) a odměnou je nám spodní jezero Kriško.
Když přicházíme k jezeru, je už pořádný pařák. Společně koukáme na okolní vrcholky a obrovskou stěnu před námi. Je to něco úžasného. Kocháme se a přitom vybalujeme opět něco na posilnění. Libujeme si, jak jsme se sem pěkně dostali a jak nám to netrvalo dlouho. Asi po půl hodince se vydáme konečně až k Pogačnikovu domu. Vypadá to, že je to co by kamenem dohodil a zbytek došel. Nakonec se z toho ale vyklubala další půlhodinka stoupání. Tady v horách se vzdálenost dost špatně odhaduje. Při stoupání nás provází dokonce vrtulník, který nám prolítá nad hlavami.
Tak jsme konečně tu. Cíl dnešní výpravy je splněn, jsme na Pogačnikově domu. Je odtud krásná vyhlídka na obě strany. Jak do obrovského údolí kterým jsme právě vystoupali, tak i na durho stranu, kde se dá sejít k ostatním Križským jezerům a hlavně jsou vidět okolní vrcholky Julských alp. Nejvýraznější je Križ (2410) s charakteristickým ostrým tvarem. Chvilku posedíme a vyfotíme spoustu fotek. Pak se s Leničkou domluvíme, že máme ještě trochu času se podívat kousek k sedlu Dovška Vrata. Vydáváme se opět vzhůru a asi po půl hodince se zastavujeme cca 100 výškových metrů nad Pogačnikovým domem.
Při stoupání nás zaujaly skalní útvary vytvořené erozí. Nakonec k sedlu Dovška vrata nedojdeme. Zastavujeme se kousek pod náhorní plošinou a pozorujeme okolní vysokohorskou krajinu. Od západu se začínají objevovat mraky a odhadujeme, jestli z toho bude pršet, nebo ne. Trošku se deště bojíme, neradi bychom šli dolů po mokrých kamenech. Také se sluníčko do nás pořádně opírá, takže se rozhodneme vrátit se zpět a pomalu začít zase scházet k zaparkovanému autu. Cestou dolů k Pogačnikovu domu si všímáme spodního Križkova jezera, u kterého jsme před chvilkou byli. Jenže teď na něj koukáme z té výšky, kterou jsme před tím tak obdivovali. Však zase za chvilku půjdeme kolem. Ještě než tam ale dojdeme, musíme se opět na chvilku zastavit. Pravděpodobně z nadměrného horka, a protože jsem neměl na hlavě šátek, začalo mi být nevolno a točila se mi hlava. Přestávka, voda, kafíčko, trochu cukru a cca 15 min. odpočinek mě nakonec udělali dobře a mohli jsme v pohodě pokračovat v sestupu.
Hned na začátku sestupu jsme si dávali větší pozor, aby nám někde neujela noha. Přece jenom je to tu jen samý kámen. Potkáváme starší paní s naloženou krosnou a sdělujeme jí, že už to má kousek. Je ráda že jsme se s ní dali do řeči, ale nakonec z ní vypadne, že už byla na vrcholku Triglavu asi desetkrát a asi před desíti lety byla s jakousi výpravou v Himalájích. Tak to zase spadla brada nám.
Asi po půl hodince je už cesta pohodovější a my můžeme rychle klesat. Také jsme konečně ve stínu stromů. Bez větších problémů se dostáváme přes úsek se zábradlím a za nedlouho se přes hustý les dostáváme až k chajdě u lanovky. Teče tu čistá pramenitá voda, a tak se máme možnost opláchnout a trošku zchladit. Tohle tak kdyby bylo nahoře.
K autu to už je odtud jenom kousek. Při příchodu nás čeká veselé překvapení. Jak jsme ráno opustili auto, tak jsme si ani jeden nevšimli dokořán otevřeného okýnka u řidiče. Naštěstí to bylo na straně, kde byl strmý sráz a nikdo tudy nešel, a tak se ani nic neztratilo. A protože nás to pobavilo, ještě jsem nechal na střeše auta hole. Ty jsme zase objevili asi 200 metrů od parkoviště, když jsme se ještě jednou chtěli opláchnout v průzračné říčce tekoucí podél příjezdové cesty. Dnes jsem opravdu bodoval.
Hůlky tedy ukládáme do auta a po ledové koupeli míříme opět na Vršič. Škodověnka dostává pěkně zabrat. Nahoru v tom vedru ale dojedeme a raději zastavujeme a asi na půl hodinky se jdeme projít ještě tady. Je tu také hezký výhled a výchozí trasa na Mojstrovku. Cesta je ovšem nebezpečná, takže nic pro nás. Jakmile je auto zase schopno jízdy, pomaličku, abychom nezavařili brzdy, sjíždíme až do Kranjske Gory. Cestou opět potkáváme krávy, které lemují silnici a občas se na ní i zastaví. Doprava počká.
Spokojeni přijíždíme do Dovje a jsme rádi, že jsme zase zvládli jednu z vysokohorských turistik. Dnes se nám bude na malé rozviklané posteli asi spát dobře.
