Po dlouhém, ale hezkém výšlapu na Pogačnikov dom, dnes vstáváme trošku víc unaveni. Má být ale hezky, tak přece nezůstaneme v penzionu. Beru do ruky mapu a je to jasný. Plánuji cestu do sedla Luknja. Je to nedaleko od Aljaževa domu, kde máme v plánu zaparkovat. Bude nás to sice stát 3 Eura, ale trmácet se z Dovje by nešlo. Pomalu tedy balíme a já Leničku ubezpečuji, že je to jen do výšky 1758 metrů, což není mnoho. Měl by to být tedy příjemný výšlap.
Kudy k Aljaževu domu už víme hned od druhého dne. Jedeme tedy na jistotu. Zaplatíme patřičný obnos a parkujeme na spodním parkovišti. Opět spodní cestou se dostáváme na rozchodiště, odkud vedou všechny cesty do hor. My si vybíráme tu správnou, nenáročnou, podél severní triglavské stěny do sedla Luknja. Asi po půl kilometru přicházíme k památníku partyzánů. Jakási malá holčička (asi tak 8-9 let) se tu nechává fotit přímo na památníku a chová se tam jako modelka. Čekáme, na vhodný okamžik a konečně můžeme fotit i my.
Už dopoledne to vypadá, že dnešek se, co se počasí týče, opravdu vydaří. Obloha je krásně modrá a sluníčko se do nás začíná opírat. Zpočátku byla cesta údolím lemovaná stromy, ale teď už jdeme otevřenou krajinou a začínáme pociťovat nedostatek stínu. Asi budeme muset vynaložit ještě hodně sil, než se dostaneme až nahoru do sedla.
Cesta otevřenou krajinou je čím dál tím nesnesitelnější. Před sluníčkem se není kde schovat a především Lenička je dnes z toho opravdu unavená. Při stoupání vyhledáváme každý možný stín a na chviličku odpočíváme. Také svačinku si dáváme na ne příliš vhodném místě (je tu úzká pěšinka), kde se míjíme s ostatními turisty. Sice pomalu, ale přece jenom se nakonec dostáváme pod samotné sedlo Luknja. Zbývá nám poslední úsek výstupu. Ale kudy se tam vlastně jde? "Nechceš mi říct, že půjdeme po té suti?", Lenička se děsí. No, snad to nebude tak hrozné.
Nemít hůlky v rukou, tak se snad vracíme a už nikam nelezeme. Poslední část je opravdu po suti kamení, které pod nohama ujíždí a vůbec to není příjemné. Lenička už jenom nadává, a nechce jít dál. Ubezpečuji jí, že támhle, kousek nad námi to bude mnohem lepší. Při chvilkách odpočinku ještě fotíme severní triglavskou stěnu, kde jsme pozorovali náročnou turistickou trasu Prag. Vede přímo stěnou a opravdu bychom tam nechtěli jít. Konečně jsme u skály. V soutěsce tu objevujeme černou zmiji. Opatrně ji fotíme, než nám zmizí někde ve skále. Úplně poslední úsek ale také není nijak bezpečný. Strmá skála je pro výstup docela nepříjemná. I tak jsem, ale dosáhli svého cíle. Lenička je naštvaná a bojí se, jak půjdeme dolů. Uklidňuju ji, že to určitě nějak zvládneme. Zatím se ale porozhlídneme po okolí a musím říct, že je odtud krásný výhled jak na údolí Vrata, tak i na opačné, kam určitě už nebudeme scházet.
Po krátkém odpočinku a uklidnění nervů vyrážíme opět dolů stejnou trasou. Udělat tady okruh by pro nás bylo čiré bláznovství. Dá se tudy ještě jít na Pogačnikov dom a také na druhou stranu, na Triglav. Obě cesty jsou ale přímo pro horolezce. Feraty, prudké srázy apod. Raději jdeme na sestup. Hodně opatrně scházíme první část podél skalní stěny. Sláva, je to za námi bez úhony. Teď přijde na řadu obávané sypké kamení. Hned v první chvíli pozorujeme kolemjdoucího turistu, který skoro sbíhá. Je to neuvěřitelné, ale nakonec přicházíme na to, jak naprosto bezpečně klouzat po kamení a sjíždíme dolů, jako na lyžích. Tedy boříme do kamení nejprve paty a poté se necháváme cca 30 cm snášet sesouvajícím se kamením. Je to naprosto jednoduché a za přispění našich hůlek, které nám dodávají stabilitu, i bezpečné. Paráda, Lenička se konečně zase usmívá a dokonce mi dá i pusu.
Dole, pod sutí se usadíme ve stínu obrovského balvanu a teď jež v klidu vytahujeme svačinku. Pozorujeme okolní přírodu a také turisty. Neustále nás fascinuje cesta Prag, která je nejspíš opravdu nebezpečná. Můžete ji zkusit najít na fotografii.
Cesta zpět k Aljaževu domu je teď už pohodová. Sice sluníčko pořád svítí, ale už se nemusíme trmácet vzhůru. Jdeme pomalu dolů a ještě se zastavujeme u pramene Bistrice. Krátká zastávka nám opět dodává sil a nyní již takřka bez zastávky míříme k našemu autíčku. Ještě nás ale vyruší hluk vrtulníku, který míří někam do hor. Pozorujeme, že se takřka ztrácí v triglavské stěně, kde pravděpodobně někoho zachraňuje. No, ani se nedivíme, že se něco v horách může stát. Stačí kousek sejít z již tak špatně značených tras a malér je na světě. My jsme ale dorazili v pořádku k našemu autíčku a zase se můžeme v pohodě přesunout do našeho dočasného domova. Dnešek byl ve znamení sluníčka.
