Dnes nás čeká velký výlet. Je to trip do hlavního města Amsetrodamu (Ámstrdám, pár bílejch vran, jako andělé, z nebe se snesou a poví jak najít Ámstrdám….). Jelikož nám Gábi dala dobrou radu, jedeme do jakéhosi města autem, kde jej máme v plánu nechat a pokračovat idylicky vlakem. Cestu do města jsme zvládli. Ostatně řidič řídil, Mirek radil. Před nádražím jsme objevili velikánské parkoviště. Avšak parkovné jsme v plánu platit neměli. Takže Mareček vystal posla - mě :, abych si "přečetla", co píší na tabuli ohledně placení. Samozřejmě jsem nebyla schopna přečíst ani řádku, a tak jsme odjeli zaparkovat jinam. Tam jsem ještě rychle stáhla gatě a mezi auty se vyčůrala. Pak jsme zamířili k vlakovému nádraží. Cestou se Mareček ještě mrknul na ceduli, kterou mě před několika okamžiky nechával překládat. Parkoviště bylo placené až od devíti hodin večer.. Nu což, aspoň jsme se prošli. Pod nádržím jsme objevili automaty na jízdenky. Pěkně jsme si nacvakali, jak to chceme a z obrazovky na nás vyskočila částka 20 euro. Jsme zhrozeni. Jízda taxíkem by nás vyšla levněji. Ale co.. jsme na dovolené, budeme mít zážitky. Chystáme se vhodit penízky, ale zjišťujeme, že kovových máme málo. Obcházíme tedy zbylé automaty. Avšak ten na papírové chybí. Mareček hrdě kráčí k autobusákovi, který mu smění deset euro na pět kovových a papírovku. Mareček počítá a stroze oznamuje, že to je ještě málo. Smějeme se. Při druhém přepočítávání již vychází částka, kterou potřebujeme a za chvíli se v našich rukách pyšní dvě jízdenky. Přicházíme k nádraží. Jsou zde dva průchody. Já nechápu, jak se do nich vchází (=prochází se tak, že se prostě projde), a tak aktivně mačkám tlačítko označené písmenkem I, načež se mi z mikrofonu ozývá holansky mluvící hlas ženy. Zdrhám. Vlak nám jede asi za deset minut. Díváme se na plánek a k naší velké radosti zjišťujeme, že musíme přestoupit. Přichází sem manželský pár, a tak se jde Mareček ujistit, že jsme vše pochopili dobře. Sdělují mu, že jedou také do A, a tak se jich můžeme držet a oni nás tam dovedou. Ve vlaku je nespouštíme z očí. Po vystoupení nás vedou, jak bych řekla já, do DŽA, kde se otáčíme a vracíme se na původní místo. Tam nastupujeme do vlaku a za chvíli nás vítá Amsterodam. Manželé mizí v DŽA. Jakmile vyjdeme z nádraží, jsme vtaženi davem lidí, a tak se snažíme co nejdříve utéct do postranních ulic. Jakmile ale odbočíme, vidíme výkladní skříně přeplněné "šlápotami". Jsme v úžasu, jaké rozměrné a blahobytem překypující "zboží" je v kurzu. Tajně je fotíme. Mareček mi mačká ruku, aby mě tu někdo neukradnul, Zároveň přesouvá peníze jinam, kde by snad byly hůře zcizitelné. Je to legrace. Tu a tam zavane "vůně" marihuany, která je tu povolená. No prostě jsme v džungli. Pak už nastává ta nudnější část - památky. Ještě jedno vytržení z letargie - Mc. Donald. Kupujeme hned čtyři cheeseburgery, které v nás končí okamžitě. Docvakáme zbytek památek a štrádujeme si to zpět na Nádraží. Čekáme na vlak, který zde jezdí každých patnáct minut. Měli jsme relativně dost času, a tak jsme se zastavili v Marečkově obchodě, kde jsme nakoupili lékovky - slané, sladké, všechny. První pytlíček nebyl, než jsme dorazili k vlaku. Máme dost času, říkal Mareček. A tak sedíme na nástupišti, lidi nastupují do vlaku a my jíme lékovky. Najednou vidím náš starý známý pár, jak zaplul do vlaku. Mareček se šel tedy optat průvodčího, zda je to náš vlak. Za okamžik následujeme náš pár do vlaku a ten se v tu ránu rozjíždí. Domů jsme dojeli uondaní, a ještě jsme museli jít s hafíkem, který na nás dnes čekal doma (jindy, když jsme šli pěšourem, ťapal Bertík s námi). Tudíž proběhl tradiční večer s prohlídkou výloh a už jsme si nechávali zdát o… čem se nám chtělo zdát :
5.5.2009 Amsterodam - město hříchu
