Untitled Page

          Au, au, dneska nás brutálně bolí nohy… Asi všechno, co na nich bolet jde. I přesto o půl deváté vyrážíme směr Tatliakova chata, odkud naše cesta povede Smutnou dolinou do Smutného sedla. A tam se rozhodneme, co se bude dít dál.
          Cesta k chatě vede po asfaltce. Největší příšernost, jakou jsme kdy zažili!!!!! Smaží do nás sluníčko, asfalt je tvrdý jako asfalt. No hrůza! Jelikož jsme vyrazili poměrně nabalení, odhazujeme každou chvíli naše svršky. Mareček dokonce odhodil svou „in“ bundu!!! A za chvíli i „in“ gatě.. Za chvíli z něj bude naháček!

          Trvá to dlouho, dlouho, dlouho, než se před námi objeví střecha Tatliakovy chaty. Ale přece! Za ní se ukrývá mělké plesíčko, u kterého zbaštíme Tatranku (protože Horalku nemáme, že?) a už se potíme Smutnou dolinou vzhůru do sedla.
          Uděláme si čas i na svačinkou, ač někteří členové výpravy z toho přešťastní nejsou. Alespoň si zatím natočí video. Jelikož samochvála smrdí, musím to tu trošku zasramdit. Šlapala jsem přímo skvěle!!! Žádná zastaveníčka a pěkně hlava, nehlava šlapeme k cíli, kde jsme se objevili před dvanáctou hodinou. Tento skvělý výkon vyžadoval společné foto. Díky, pane! (Pak jsme ho pěkně zdrbli!)

          Tady jsme se „naobědvali“, Mareček (hlavní organizátor) zjistil a propočítal, že máme spousty času. Společně jsme si vysvětlili a pojmenovali, která hora je která (nejméně čtyřikrát), aby mě Mareček přesvědčil, že se v klidu můžeme vydat na Plačlivé (musí přece zdolat dvoutisícovku). Mně se to ale nějak nezdálo, neboť hora, o níž jsme si řekli, že je Plačlivé, se mi zdála příliš strmá a skalnatá. Tudíž se ke mně vkradl strach a vyjádřila jsem proto svůj nesouhlas s touto akcí.
          Mareček tedy navrhl alternativu, že horu „obejdeme“. Ukázal mi tuto trasu také v mapě. Všechny argumenty se zdály být rozumné, a tak jsem na jeho návrh přistoupila.



Vydali jsme se tedy dolů do Žiarského sedla. Musím podotknout, že tato alternativa znamenala slézt dolů asi o 400 výškových metrů a vzápětí je vystoupat. (????)
          Ocitli jsme se v nádherném Žiarském sedle. Příroda jako v pohádce. Kopeček se nezdál příliš vysoký, jen se mi zdálo divné, že cesta by měla trvat půl hodiny, když vrchol byl na dohled. Za chvíli už razíme hore. Kopec byl velmi strmý, a tak každou chvilinku stavíme, potíme se. Mareček je přede mnou.
          Když jsem měla pocit, že už tam jsme, oznámil mi, že jsme asi tak v půlce. Což mi začalo být divné. Vystoupala jsem tedy za ním a začalo pojmenovávání hor. Najednou jsem zjistila, že hory nějak nesedí. Že ta špičatá, skalnatá hora „logicky“ není Ostrý Roháč, ale naše Plačlivé. SUPER!!!!

          Vrátit se cestou zpět, by znamenalo jít dolů pět set a nahoru pro změnu čtyři sta výškových metrů, na což nám asi jaksi nezbýval čas. Takže pokračujeme. Já už se příliš nerozhlížím, ale stále ještě to jde.
          Po víc jak půl hodině se ocitáme na vrcholu (rozcestník nelže, kdo by měl ten pocit). Uprostřed deseti kamenu (na špičce skály) je tyč. Já si k ní rychle sedám, aby těžiště bylo co nejníže a hledím.. do země. Mareček nesmí NIKAM, aby NIKAM nespadl. Celá se klepu. Zatím totiž nevidím, kudy jaksi slezeme, že? Cesta totiž dál nevede. Leda hopem dolů. Mareček se mi ještě snaží říct, kde co vidí, ale mě to nezajímá. Už chci být dole. Ovšem živá. Tudíž se celá rozklepaná zvedám a následuji ho NIKAM.
          Mareček jde jako první a nalézá kameny, kterých by se člověk mohl zachytit a nemusel tak spadnout dolů. Snaží se mě uklidnit. Už ani nenadávám. Jen dýchám. A klepu se. Když kousíček slezeme, vidím turistickou trasu, jak vede přes špičku další skály. No hrůza. Ještě, že můj Andílek našel cestu oklikou. Pro mě sice ideální také nebyla, ale dala by se nazvat „schůdnou“.
          Postupně se uklidňuji. Za chvíli se ocitáme v místě, o němž jsem si ze Smutného sedla myslela, že je Plačlivé. Jsem naivka. Sice dvoutisícovka, ale o sto metrů nižší. Což jsem nemohla tušit! Menší nedorozumění.

          Jsme ve Smutném sedle. Takže sníme svačinu (pod nátlakem Marečka rychle) a jdeme zpět dolů, do Smutné doliny. Nejprve jdeme, ale pak sbíháme. Tedy Mareček téměř běží a já se ho snažím dohnat. Dole jsme velmi rychle. Pak už jen k Tatliakově chatě. A jsme na našem oblíbeném místě.

          Asfaltka. Jestli existuje v životě trest, je to asfaltka. Obzvláště, pokud máte na nohou puchýře, otlaky, bolavá kolena, achilovky. Neštěstí jako vyšité. Léňa celou dobu přemýšlí, kde se zout. Nakonec dorážíme k chatě, ale padáme za Vlast(u). Tedy po večeři (rýže s plátky kuřecího na houbách)! S napucnutým bříškem hezké sny! A bezbolestnou noc (nikdo netuší, jaký problém můžou způsobit schody). Těšíme se na ně na ráno.