28. 7. 2009 Roháčské plesa

          Oknem nás probouzí sluníčko. Tudíž známka toho, že venku je pro nás nachystáno krásné počasí. Prosba: „Skopni mě ze schodů“, se dočkala odpovědi: „Rád bych, ale nemůžu zvednout nohu.“ Takže bolest gigantická.
          Pomalu snídáme, pomalu se balíme, neboť na naši starou, dobře, velmi dobře známou asfaltku opravdu nespěcháme.
          Dnes máme namířeno „odpočinkovou trasou“ přes Tatliakovu chatu (pro změnu) na Roháčská plesá a dolů k vodopádu. Ovšem slunko smaží, což ještě umocňuje asfalt. Jsme znechuceni už u chaty a to jsme ještě ani nedorazili na zmíněnou trasu.
          Jelikož víme, jak je cesta vzhůru odporná, rozhodli jsme se, že ji teď vyjdeme nahoru, abychom ji nemuseli jít dolů, když už budeme celí bolaví. A abychom zaměstnali i naši mysl, bavíme se cestou hrou. Dávám Marečkovi hádat, na co právě myslím. Zubní nerv Marečkovi zabral celou cestu. Takže úkol splněn.

          Ocitáme se tedy opět u jezírka, kde se ovšem ihned vyvalíme na kámen a pěkně se rozsedíme (uděláme asi tři fotky…). Pak to ale Marečkovi nedá a už musíme jít hore.
          Tudíž opět stoupáme (přes sníh, který jsem včera nezmínila a byl mi připomenut) na rozcestí Smutná dolina. Doteď vcelku opruz, neboť jsme trasu absolvovali už po druhé. Odteď ale začíná nová část, a tak získáváme novou energii do chůze, ačkoli stíháme dělat i blbinky.

          U prvního plesa stavíme a dáváme si do nosu (svačinku). Pak ale razíme dále. Abychom se kopce rychle zbavili, jdeme obvyklým, rychlým tempem nahoru ke druhému a třetímu plesu, která se jsou blízko u sebe. Tady nás chce ochotně vyfotit pán, ale musíme deset minut čekat, až se vyfotí modýlci z Polska. Tudíž za ochotu, na žebrotu. Fotografovi utekla žena… Ačkoli… možná jsme mu tím prokázali službu.

          Pak už se odebíráme k poslednímu z jezer. Tady si spokojeně sedáme a vybalujeme sváču. Připlouvají k nám kačenky, s nimiž se ochotně dělíme o to, co nám zbylo. Avšak dvakrát zahřmělo a my tedy rychle cvakáme poslední jezerní fotky, Mareček mi nasazuje obinadlo a razíme bolavým krokem dolů.

          Opět si děláme blbinkové zastávky a kocháme se výhledem (ve skutečnosti musíme odpočívat). Zanedlouho míjíme poslední minipleso, které Andílek nazval Křišťálovou studánkou, kde nejčistší je les… Pak už Spálenou dolinou dorážíme k vodopádu. Máme sice prostor, abychom se spolu vyfotili bez lidí, ale focení vody má přednost. Následně doráží milion lidí a Lenička trucuje, tudíž společné foto se nekoná. Tak alespoň Mareček s vodopádem.

          Pak se tedy odebíráme k naší oblíbené asfaltce, ale ještě před ní se musíme posilnit zbytky jídla a udělat ze sebe debílky. I další naše fotky jsou „duchaplné“. Poté, co vejdeme kolem Adamcul´y na asfaltku, vrací se nám pud sebezáchovy a začínáme hrát hru na hádání. Nikdo by nevěřil, kolik času zabere hádání vajglu. Mareček mě dostal.

          Je pět hodin a my jsme na Zverovce. Na véču je paprikový lusk s bramborem. Nacpaná bříška, filmex and sweet dreams!