30. 7. 2009 Sivý vrch

          Dneska vstáváme brzy. Už v osm odjíždíme od chaty, abychom se mohli podívat na Sivý vrch. Ten den, jak jsme později zjistili, sem mělo namířeno půl Zverovky.
          Cestou nás Mirek navedl opět na echtovní cestu (něco na způsob „silnice“ osmé kategorie). Když Mareček vyslovil: „Jedeš jak s hnojem“, pochopila jsem konečně význam onoho výroku. Před námi náklaďák jedoucí asi třicítkou, plně naložený voňavými produkty zvířat. Řidič byl ale slušný a zanedlouho nás pustil (to by se nám v ČR nikdy nemohlo stát).
          Ve čtvrt na deset konečně razíme na cestu (auto parkujeme u obce Jalovec). Premiéra. Vyndáváme palice a.. Fotíme se s nimi. Pak je zase zasouváme. Škrábeme se do vrchu po modré, která není v mapě. Záhada Bermudského trojúhelníku.

          Funící vylézáme na rozcestí, kde na Marečka huláká dlouhovlasý týpek (asi 50 let, zjev): „Máš tu modrou v mapě?“ „Ne.“ Ujišťují se navzájem, že se v mapě umí orientovat a blbej je někdo jinej.
          Po chvíli razíme dál. Ještě se zastavujeme na výhled a hupky dupky, abychom se napojili na zelenou. Nicméně se v jednom okamžiku ztrácíme, rozdělujeme se, abychom se podívali, kdo z nás najde zelenou. Nikdo, až nás dochází naši staří známí. Prý jdeme dobře, a tak zase cupitáme nahoru, kde konečně objevujeme rozcestí. I tady týpek povídá: „Mně to přijde, že ten, co maloval značky, měl dva kýbliky s barvou a jak to plácal, tak to plácal.“
          A začalo stoupání. Brutální. Vražda proti tomu není zhola nic. Trápili jsme se přes dvě hodiny, když jsme konečně spatřili vrchol Babek. Já se musela převléct, neboť tričko bylo durch. Také jsme opět jedli a hlavně pili. A povídali s týpkem.. Je těžké ho setřást.

          Razíme směr Malá kopa, Velká kopa, Ostrá. Jsme chytří, a tak Ostrou obcházíme, čímž šetříme asi hodinu času a tunu sil. Mareček se smaží, i přesto, že mám v batohu opalovací krém a čepici. Již od auta obojí neustále odmítá.
          Cesta je nádherná, zatím nejkrásnější, kterou jsme tu mohli projít. Všude spousta druhů rozkvetlých kytiček, motýlci, výhledy na malebné hory. Nemůžeme se nabažit.

          Najednou se před námi objevuje skalnatý Sivý vrch. Začínám mít obavy, když vidím, že cestička končí uprostřed hory, na skále. Ať se dívám, jak se dívám, nedokážu vymyslet, kudy že to půjdeme. Mareček mě uklidňuje (jako vždy): „Je to tam zleva.“ Stejně mu to nevěřím. Nic, radši nemyslet a šlapat. Za chvíli jsme na onom místě. Andílek jde první, já ho, jako ovečka (béééééééééééééééééééééé) následuji. Ale neohlížím se za sebe, jen pod nohy. Coby dup jsme nahoře. Samozřejmě měl Mareček, jako vždy, pravdu.

          Nad hlavou nám létá dravec, slečna stojící vedle nás tvrdí, že je to havran. Krá, krá. Ve dvou tisících? (Třeba to byla ornitoložka s blond přelivem… a ty jsou nejhorší, že?) No nic.. I tady sníme svačinku (jako všude) a kocháme se výhledy. Já opět vyjadřuji obavu, když díky skále nevidím, kudy vede turistická trasa. Nakonec ale s pomocí Marečka, kleče, rukou a zadku slézáme níž, kde se setkáváme s našimi sousedy. Zdravíme se, povzbudíme je, že už jenom dvě hodiny lezení po skále a pokračujeme dál. Vyndáváme hole. Učíme se s nimi. A také lyžujeme. Objevujeme se v sedle Pálenica. Mareček - škvareček. Stále nechtěl krém (ale čepici už měl chvíli na sobě). Nabíráme zbytek sil na sestup do nížin.

          Cesta se vleče. Pícháme. Potkáváme Bobrovecké pleso plné pulců. To bude zase žabiček, jupíííí! Smáčíme se, Mareček do něj málem padá a pak padáme dolů do doliny, čeká nás dlouhá cesta.
          Pícháme, bolí nás kolena, k tomu se dostáváme mezi armádu komarusů nokturnusů. Začínám panikařit. Zatímco Mareček si jich ani nevšiml, na mě pořádají doslova nájezdy. Jsem zoufalá, chtělo by to utéct, ale bolí mě kolena, a tak je odháním holemi, přičemž si dám rukojetí přes nos. Chce se mi brečet. Ale jsem silná holka, a tak nadávám.
          Za chvíli si na sebe beru teplou, zimní bundu i s kapucí. Je stejně jen 35 stupňů, takže tím nemůžu nic zkazit. Sestupujeme níž a níž. Dlouho, předlouho. Mareček se dívá do mapy, podle něj, už jen hodinka cesty k autu, to už je veselejší.

          Cestu nám však komplikují popadané stromy, nevíme, kudy je máme přelézt. Vypadá to děsivě. Asi po půl hodině se dostáváme na rozcestí. Tady zjišťujeme, že ještě hodinu cesty. Oba už umíráme. Moc nemluvíme (já, protože neslyším přes kapuci). Sníme zbytek jídla, musíme trošku orazit. A rychle razíme dál. Čas se krátí a Mareček potřebuje být včas na večeři!
          Nasazujeme obrovské tempo, ještě přelézt novou várku popadaných stromů. Tentokrát lezeme pod nimi, což mi není nijak příjemné. Co kdyby Méďa Béďa? Nakonec jsme úspěšní a pokračujeme v nasazeném tempu. Tady docházíme k převratnému objevu, hole nás do kopce přímo vynášejí. Už začínáme chápat jejich význam! K autu dorážíme o dvacet minut dřív. Jsme hvězdy!!!!

          Večeři tím pádem stíháme také, k Marečkově veliké spokojenosti. Jíme o sto šest. Andílek mi místo ryby objednal řízeček, je to moje zlatíčko. Takže jsem ani moc netrpěla..
          Když šel Mareček v trenclích chodbou, nechápal, proč na něj procházející chlap tak „čumí“. Pochopil, jakmile se na sebe podíval v zrcadle. I svlečený měl stále tílko, kraťasy a ponožky… a z minulého dne na hlavě šátek. Pohled pro bohy! Já ho miluju i nahého - oblečeného.
          Při prohlížení fotek z dnešního dne říkám Marečkovi: „Přibliž támhle tu cedulku s tím medvědem.“ Byla to cedulka v Jalovské dolině, mezi hordami popadaných stromů. Informovala nás o tom, abychom se tu zbytečně nezdržovali, neboť se nacházíme v medvědím teritoriu. Ještě, že jsme celí. Dobrou noc a medvědí sny!