31. 7. 2009 Skorušina

          Dnešní den měl být tak trošku odpočinkový vzhledem ke včerejší náročné trase a rovněž jsme se nechtěli potkat s nějakými medvědy. Vzhledem k tomu jak jsme byli unaveni, moc se nám z postele nechtělo. Trasu jsme zatím neměli vybranou, takže ještě před snídaní padlo několik návrhů z mé strany. Zatím však žádný nebyl vybrán, takže jsme se odebrali na snídani s tím, že nás snad něco napadne. Samo, že nás toho moc nenapadlo. Kolem Zverovky se nám už chodit nechtělo a na nějakou dlouhou trasu taky ne. Leničce se nakonec zamlouvala cesta na Skorušinu. Trasa to neměla být náročná, takže jsme se kolem deváté vypravili.
          Ještě před odjezdem si Lenička bere na cestu autem, nejeli jsme příliš daleko, prospekt k termálním bazénům. V autě při otevření zjistila, že je celý v polštině, takže tomu vůbec nerozumí a prospekt je tedy k ničemu. A tak vyrážíme směr Habovka, kde máme v plánu nechat auto a odtud pokračovat pěšky.

          Za chvilinku už stojíme na místě a vydáváme se po modré. Hned na začátku nás překvapil pěkný stoupák. Zastavujeme každou chvilku a moc se nám nechce. Možná proto, že jdeme lesíkem a není žádný výhled, a taky nás žerou komáři. Po půl hodince se vyhrábneme na louku a odtud je to už veselejší. Jdeme pomalinku přes louku k lesíku a nikam se nám nechce spěchat. Krátce po odbočení na červenou turistickou značku lemují naší cestu trsy borůvčí. Jak jinak se zastavujeme co pět metrů, abychom se nakrmili.

          Jakmile však opustíme lesní pochutiny, zacházíme hlouběji do lesa a cesta už tak příjemná není. Dokonce se zdá, že les chvílemi spíše připomíná nějaký špatný film. Leničce to není vůbec příjemné. Chvílemi uvažujeme, jestli se dokonce nevrátíme. Nakonec ale pokračujeme i s přestávkou na jídlo. Už, už abychom byli z lesa venku. Poslední úsek k vrcholu Skorušiny je však mnohem horší, než jsme čekali. Cesta je rozrytá traktorem, ve vyjetých kolejích se drží voda a není nic nepříjemnějšího, než se neustále ohánět a plácat komáry. A že jich tu ale mají! Skoro utíkáme. Konečně jsme na vrcholu. Ještě chvilku nás komáři doprovázejí, ale nakonec zalezou zpátky do lesa, čekat na nějakou jinou oběť. Vzhledem k tomu, že jsme ale nikoho nepotkali, tak budou asi čekat dlouho.
          Na vrcholku jsme našli posezení a také asi desetimetrovou rozhlednu, na tu jsem vylezl jenom já. Lenička se i tak bála, abych nespadl. Udělal jsem tedy pár snímečků a spěchal dolů za Leničkou. Za pár minut nás dokonce poctila návštěva. Přišli další turisté a my byli rádi, že můžeme s někým prohodit pár slov. Navíc, když pan doktor se svou ženou byli příjemní lidé.

          Dlouho se však nezdržujeme a za chvilku vyrážíme směr Zábiedovo. Cesta zpátky byla malebná, plná lučního kvítí, borůvčí a maliní. Takže jsme nakonec i na této cestě našli něco hezkého. Cestou tedy fotíme a kocháme se výhledy do přírody.

          Před vesničkou jsem měl v plánu si naší cestu trošičku zkrátit. Značená cesta vedla na mapě doprava, nicméně byla tam i jedna neznačená, kratší vlevo. Napotřetí jsme ji trefili (po druhém pokusu mi už Lenička řekla, jestli nejsem zoufalej). Na mapě byla sice cesta jedna, ale ve skutečnosti jich bylo asi tisíc. A to moc nepřeháním. Vyznat se v takovém labyrintu nešlo, takže jsme se rozhodli sejít do údolí a pak rovnou do vesnice. To se nám s přestávkou na jídlo (měli jsme už pořádný hlad) podařilo.

          V Zábiedově mají hezký kostel. Chvilku jsme se před ním zastavili a Lenička si převázala své botičky. Bylo už dost hodin a moc se nám už nechtělo, navíc když další úsek cesty (to už směrem zpět na Habovku) byl po silnici. Asi po dvou kilometrech jsme konečně odbočili na lesní cestu. Bohužel vedla prudce do kopce a Leničku začal bolet sval na noze. Nasadili jsme tedy naše oblíbené hole a kopec celkem rychle zdolali.

          Poslední úsek byl po stejné cestě jako začátek. Nechtělo se nám ale sbíhat kopec lesní cestou a tak jsme se rozhodli jít po poli s tím, že dole najdeme nějakou spojnici k našemu autu. To se také podařilo a ve tři čtvrtě na šest dorážíme k autu. Tady zjišťujeme, že bylo celý den otevřené. No paráda. Hlavní ale je, že se nic neztratilo a auto jsme objevili tak kde jsme ho zanechali.

          Na chatu jsme přijeli řádně unavení a začala se projevovat náročnost předešlých cest. Ne jenom že nás jako obvykle bolí svaly únavou, ale začínají bolet hlavně klouby a i nějaká ta natažená šlacha.
          Večer tedy mrkneme na fotečky a za chvilinku jsme stejně v říši snů. Tak dobrou noc a sladké horské spaní.