Untitled Page

Tak, jako každý den, jsme už od včera poslouchali počasí a podle toho se chtěli zařídit na výlet následujícího dne. Dle předpovědi jsme se probudili opět do krásného rána a sluníčko nás vítalo otevřeným oknem. Paráda, dnes máme v plánu vystoupit na Baraněc. Měl by to být jeden z těch vyšších vrcholů Roháčů. Ranní snídani jsme proto přizpůsobili a v autě k odjezdu jsme byli přichystáni hned po osmé hodině. Samozřejmě tomu předcházela důkladná příprava svačinky od Leničky. Je to prostě zlatíčko, co naplat.

Cestu na začátek Žiarského údolí nám Mirek ukázal spolehlivě a nikde jsme nemuseli bloudit. Ve čtvrt na deset parkujeme u chaty Kožiar a celí natěšení si to štrádujeme po silnici k Žiarské chatě. V mapě je malovaná cesta po silnici celou cestu, což nás malinko trápí, ale po třech stech metrech se ukáže, že naše obavy byly naprosto zbytečné. Cesta po silnici je uzavřena a „musíme“ jít cestou lesem. Paráda. Jsme spokojení jako želvy. Vytasíme tedy naše palice a začínáme pohodově stoupat Žiarským údolím. Asi po půl hodině zjistíme, proč je vlastně cesta po silnici uzavřena. Někdy v březnu, nebo dubnu tu spadla stoletá lavina a všechno, co měla v cestě, smetla. Stromy vypadají jako rozsypané sirky a občas se objevuje pod nimi ještě sníh. Jinak ale musím napsat, že Žiarské údolí je nádherný kousek přírody. Všude zeleň, potůčky, lesy, krásné hory a to všechno umocněné sluníčkem.

Cesta na Žiarskou chatu nám trvala hodinku, tedy rychleji, než bylo v plánu. Máme tedy čas si chvilku vydechnout a nabrat síly před dalším, teď už prudším, výstupem. Vydáváme se do našeho známého Žiarského sedla (byli jsme tam při cestě na Plačlivé). Cesta je opět malebná a utíká nám dobře. Přicházíme na rozcestí pod sedlem a dáváme si šálek teplého čaje. Tady náhodou vyslechneme rozhovor dvou turistů, kteří si povídali o cestě na Baranec. Cesta prý je dobrá, ale na Smreku (vrcholek před Barancem) to prý pěkně klouže, asi jako na Hrubé Kopě. Tahle věta Leničce stačila, aby se okamžitě rozhodla, že tam nepůjdeme. Měla chudinka hrozný strach. Ještě jsem jí přesvědčil, že vylezeme do sedla (to je schůdná cesta) a pak uvidíme.

Jsme v sedle. Už cestou od rozcestí koukám do mapy, ale pořád mi to nevychází. Jestli chceme jít jinou trasu, bude to trvat hrozně dlouho. Naštěstí v sedle potkáváme paní, která je v horách zjevně jako doma (má na nohou cyklistické boty a vyšla si na výlet sama). Dáváme se s ní do řeči a ujišťuje nás, že naše původní trasa je pěkná a i, pro nás, schůdná. To Leničku trošičku uklidňuje, ale ještě ne úplně. Stačí to ale na to, abychom tudy vyrazili a ptali se každého, koho potkáme, jak cesta vypadá.

Cesta opravdu není tak špatná. Je pravda, že při sestupu ze zmiňovaného Smreku musíme být opatrní a občas se přidržovat skal, ale není to tak zlé, abychom tudy jít nemohli. Cestou se navíc opět nemůžeme nabažit výhledem na vrcholky Roháčů. Neustále se k nim otáčíme a popisujeme si jednotlivé vrcholky: Ostrý Roháč - Plačlivé - Smutné sedlo - Tri kopy - Hrubá kopa - Baníkov, na druhé straně: Hrubý vrch - Jakubina - Vyšná Magura - Ostredok - Nižná Magura. No prostě nádhera. Stavíme na každém kroku a fotíme.

Pomalu se dostáváme pod vrcholek Barance a koukáme, kudy vede cesta. Je to ještě pěknej stoupák a Leničku navíc bolí achilovka. Těsně pod vrcholem je také úsek, kde cesta není zřejmá. Víme ale už ze Sivého vrchu, že musíme dojít až k danému místu a tam je teprve zřejmé, jak a kudy jít. Stoupáme tedy pomalu křížem krážem. Jak říkal jeden kolemjdoucí je to trošku srdeční záležitost. Poznáváme to po prvních metrech stoupání. Jsme zpocení po celém těle. My se ale nedáme a s drobnými přestávkami nakonec o půl třetí dorážíme na vrcholek.

Na vrcholku si dáváme půl hodinovou pauzu. Musíme se nadlábnout a taky udělat nějaké to foto. Časově jsme na tom dobře, tak si můžeme chvilku posedět ve skalním zákrytu těsně pod vrcholkem. Neustále si opakujeme, jak je to fajn být tady spolu.
Trošku se zhoršilo počasí, je pod mrakem a fouká chladnější vítr. Dlouho tedy neotálíme a vydáváme se na cestu dolů. V mapě je to ještě dvě a půl hodiny, tak jsme zvědaví, jaká cesta bude. Kupodivu sestupujeme pohodovou cestou a ta nám rychle ubíhá pod nohama. Jsme ještě v pásmu kleče, když se dostáváme na Holý vrch. Zatímco Leničce předčítám informační tabuli, ona si zatím převazuje boty. Pořád ji bolí achilovka. Chudinka moje.

Z Holého vrchu už scházíme do pásma lesů a to je přece jenom cesta méně zábavná. Utěšujeme se tedy, že snad budeme brzy dole na začátku údolí, kde máme zaparkované auto. Zase tak rychlé to samozřejmě nebylo. Navíc už nás zase bolí kolena, jak pořád jdeme z kopce. Jednu chvilku dokonce ztrácíme turistické značení. Mimochodem to tu není vůbec žádný problém. Naštěstí se zase za chviličku najdeme. Dáme si poslední občerstvení - jogurtové mléko a asi po dvaceti minutách narážíme na první známku civilizace - silnici. Už nejsme daleko a ve tři čtvrtě na šest přicházíme k našemu autíčku. Tentokrát je zamčené, a tak nás může odvézt k večeři. To je samozřejmě věc, co stihnout musíme, viď Leničko? Ten, co má ale pořád hlad, jsem já!