Untitled Page

Co myslíte, že nás po ránu vzbudilo? No přece sluníčko! A jedno dokonce leží i vedle mě. Je zase krásný den, prostě jako z pohádky. Jen ty nohy nás nijak moc neposlouchají, zvláště pak Leniččina Achillova šlacha. Prosí nás, abychom jí dali trošku odpočinku a nezatěžovali jí tolik do kopců. Její prosby jsou vyslyšeny. Snídáme tedy pomalu, nikam se neženeme. Přece ale nezůstaneme na chatě, když je tak hezky, zítra už být nemusí. Vybíráme tedy nenáročnou trasu, která má v mapě trvat něco kolem čtyř hodin. Svačinka je připravena, ještě sandály do batohu a můžeme vyrazit.
Míříme směr Oravice. Je to vesnička asi 20 km od Zverovky, takže nemusíme trávit mnoho času v autě. Za půl hodinky zastavujeme u místní sámošky. Placené parkoviště jsme, jak jinak, nechali osamocené. Ono se najde dost lidí, co jim ty peníze dá. Pomaličku se štracháme z auta. Lenička si ještě bere na nohy sandály. Pata jí prostě ve vysokých botách bolí.

Naše první cesta vede kupodivu na koupaliště. Jdeme se mrknout, kolik chtějí za vstupné. 14 éček za celodenní vstupné. No nazdar! Jdeme tedy ještě obhlídnout vedlejší koupaliště s termálním pramenem. 5 éček je příjemnějších, tak třeba se sem vydáme. Dnes chceme jít pomaličku podél řeky Oravice, prý je to tu moc krásné. Záhy nás ale zrazují ty Leniččiny sandály. U levé se jí vytrhne přední pásek. Jak se zdá, nedá se s tím jít. Nic naplat, musíme sehnat lepidlo. Potloukáme se tedy vesničkou sem a tam a všude se ptáme na vteřinové lepidlo. Nikde nic. Začínáme propadat panice. Přece někdo musí mít lepidlo. Nakonec přicházíme k jakési horské chatě se smíšeným zbožím. Jenže opět nic. Sedneme si tedy už na pokraji svých sil na lavičku vedle a přemítáme co, dál. V tom paní ještě vykoukne, asi se jí nás zželelo, že by snad mohl mít něco údržbář. Za chvilinku se objevuje s butylkou jakéhosi lepidla. Sláva, jsme pro tentokrát zachráněni. Botu slepuji a ještě hodnou chvíli čekáme na zaschnutí.

Chvilku jdeme lesem a přicházíme k rozcestí. Tady se rozhodujeme, co dál. Půjdeme ještě kratší cestou, nebo údolím řeky (v mapě jsou značené řetězy)? No když už jsme tady, zkusíme to přes ně. Když to nepůjde, vrátíme se.
Přicházíme do nádherné soutěsky, kterou vytvořila drobná říčka. Připadá nám, že jsme se ocitli v pohádce. Voda je průzračně čistá a okolí nádherné. Jsme spokojeni, že jsme si vybrali právě tuto cestu. A řetězy? Jsou tu jenom na jednom místě, kde na skálu teče voda a klouže to tam. Nic, hrozného a dokonce i v sandálech se to dá zvládnout hravě.

Voda nás láká, zvláště pak Leničku. Najdeme si tedy vhodné místo k sestupu k říčce a užíváme si ledovou vodu. Lenička se hned obutá brouzdá vodou a nepřijde jí to ani nějak divné. Já se vstupu do ledové vody zatím bráním. Nakonec mě ale Lenička přesvědčí a také to zkusím. „Brrrrrrrr. Je to strašně studené. Jak to můžeš vydržet???“ Hned zase pobyt ve vodě ukončím.

Asi za půl hodinky se vydáváme k blízké ohradě s koňmi. Lenička si nenechá ujít je trošku nakrmit čerstvě natrhané trávy. Pak už ale konečně vyrážíme na plánovanou cestu. Ono jsme taky těma trablema s botou strávili dvě a půl hodiny. Je jedenáct a vydáváme se šouravým krokem z rozcestí Oravice po červené k Tiché dolině. Cesta vede po naší „oblíbené“ silnici. Navíc do nás praží sluníčko, co může. Připadáme si jak postižení. Nohy nám neslouží a vlastně se nám ani moc nechce. Šouráme se ale dál. Přicházíme k lesíku, kde cesta uhýbá na louku a pak opět do lesíka. To už je trošku veselejší. Na konci louky, ještě před lesíkem, „přišel čas“ na doplnění energie. Uložíme se na trávu a spokojeně zbaštíme, co nám batohy nabízejí. Nyní je máme o něco lehčí a po vstupu do lesa se nám konečně jde dobře.

Zbytek cesty si užíváme podobně. Je to tu nádherné, ale všechno jednou končí. A tak nás cesta zavede hlouběji do lesa. Vystoupáme do sedla Umrá. Moc dlouho se tu ale nezdržujeme. Pomaličku, co noha nohu mine, scházíme na silnici, která nás dovede zpět do vesničky Oravice. Nikam nespěcháme, takže nám procházka zabere další cca dvě hodiny. K autu přicházíme kolem půl čtvrté. Čtyřhodinový výlet nám tedy zabral asi šest a půl hodiny. Nám to ale nevadí, důležitá je pohoda a tu jsme měli.