4. 8. 2009 Partizánská nemocnice

          Dnes máme opět v plánu trošku odpočinku. Na snídani se tedy vypravujeme v poklidu. A protože už nějaký ten den jíme odděleně od nových spolubydlících (to jejich sebevědomí a hlučnost se nedalo vydržet), vychutnáváme si ranní pohledy na tentokráte trošku zamračené vrcholky hor. Po snídani ještě trošku na pokoji odpočíváme, než jsme schopni se vyhrábnout k nějaké činnosti. Beru do ruky mapu a nebližší cíl je Partyzánská nemocnice.
          O půl jedenácté se tedy šouráme cestou od Zverovky lesíkem k silnici. Na tak krátkou výpravu nám stačí pouze jeden batoh a vzali jsme si taky jenom jedny hole. Snad to nebude příliš velký kopec nahoru. Než dojdeme k silnici, zastavujeme se ještě u obrovských lopuchů a uděláme pár usměvavých foteček.

          Za silnicí se napojujeme na turistickou trasu vedoucí k nemocnici. Cedule nás upozorňuje, že bychom to měli zvládnout za padesát minut. Cesta vede pomaličku nahoru a je lemována borůvčím. Super, zastavujeme a krmíme se. Oběd to sice nenahradí, ale borůvky tu mají velké a sladké. Asi po půl hodince pokračujeme. Cesta vede chvilku do kopce, chvilku po rovince. Zatím není nijak náročná. Každý si bereme jednu holi a cestou si, jak jinak, povídáme o všem možném, převážně pak o našich plánech do budoucna.

          Zdá se nám, že už by se mohl pomalinku objevovat cíl cesty, ale opak je pravdou. Opět, jak už jsme se několikrát přesvědčili, časové údaje doplňoval někdo, kdo snad trasu běžel. No nezbývá nic jiného, než pokračovat. Asi po deseti minutách v dálce rozeznáváme jakýsi objekt, který by mohl odpovídat dřevěné chatrči. K nemocnici tedy přicházíme takřka přesně v poledne.

          Je to malá chatrč uprostřed lesů. Na cedulích kolem se dozvídáme, proč se tomuto místu vlastně říká partyzánská nemocnice. Během druhé světové války se tu ukrývalo několik raněných partyzánů, kteří byli následně transportováni za neskutečně obtížných podmínek na polskou stranu. Byla to opravdu kruťárna, když jídlo na den představovalo třeba jenom šest hrášků. My naštěstí máme v batůžku svačinku od Leničky, tak se posilníme do sytosti.
          Chvilinku se tu ještě zdržíme, fotíme všechny cedule, chatku uvnitř různými otvory tak, abychom si mohli všechno doma v klidu prohlédnout a prostudovat. Ještě mě napadla myšlenka podívat se o něco dál, ale nakonec jsme to zavrhli a vydáváme se zase zpět na chatu. Cestu si opět zpříjemňujeme rozhovory.

          Ve dvě hodiny přicházíme k chatě. Celou dobu bylo celkem příjemné počasí, sice pod mrakem, ale pohoda. Jak ale docházíme k chatě, začíná se počasí měnit a oblačnosti přibývá. Jsme moc rádi, že jsme došli na chatu právě včas. Do čtvrt hodiny se zatáhne nad celými Roháči. Už to začíná rachotit, ozývají se hromy, jsou vidět blesky. My tu vřavu můžeme pozorovat v klidu z pokoje, ale chudáci ti, co jsou nahoře v horách. Raději nedomýšlíme a jsem spokojeni v suchu. Pro dnešek to vyšlo úplně perfektně a Lenička si taky libuje.

          Prší takřka až do večera. My ten čas trávíme v postýlce. Večer se potom dozvídáme od ostatních ubytovaných na Zverovce, jak to vypadalo v horách. Je fakt super, že jsme do hor nešli. Byli bychom mokrý na kost.