5. 8. 2009 Nízké Tatry - Ohniště

          Od té doby, co včera začalo pršet, se počasí do rána moc nezlepšilo. Hned, jak jsme vstali, nám bylo jasné, že dnes se sluníčka asi nedočkáme. Budeme muset vzít za vděk, když nám nebude padat voda z nebe. Protože jsme ale ze včera trošku odpočatí, na výlet se nám chce. Beru tedy po ránu do ruky opět mapy a skončím u té s Nízkými Tatrami. Naším cílem by dnes mohlo být Ohniště. Bylo nám doporučeno Jirkou z Žamberka.
          Přestože budeme muset jet autem cca 70 km, nestíháme se vypravit dříve než před devátou hodinou. Míříme opět na Liptovský Mikuláš a pak ještě dále na východ. Okolo desáté parkujeme v malé vesničce Malužiná u hotelu Radovica.

          Zorientujeme se poměrně rychle a najdeme žlutou turistickou značku, která vede do Svidovského sedla. Vypadá to, že kousek půjdeme po silnici a poté odbočíme na lesní cestičku. Po silnici jsme opravdu začali. Jaké ale bylo naše překvapení, když se proti nám v zatáčce vyřítilo plně naložené auto s pískem a málem nás zasypalo. Je pravda, že nám byla silnice od začátku trošku podezřelá. No nic, jdeme dál, ale je čím dál tím víc jasné, že míříme k lomu. A taky že jo. Za chvilku se nám ukáže. (Poznámka Leničky: Mezitím stihnul projet ještě jeden náklaďák. A protože včera pršelo, kaluží bylo všude dost. Ačkoli řidič mohl kaluže objet, s radostí do nich vjel a celou mě ohodil. No po té, co jsme málem skončili zasypaní štěrkem, jsem pomalu, ale jistě dostávala vůči zdejšímu kraji averzi!) Všude je plno prachu, pracuje se o sto šest, tak že skoro není slyšet vlastního slova. Navíc nás cedule upozorňuje na zákaz vstupu. Co máme ale dělat, když tudy ta turisťárna vede!? Je to pěknej bordel… „Jdeme dál“, prohlásím. Když už pomaličku míříme z lomu, najednou u nás zastavuje podezřelé auto. Řidič se ptá, zda se tudy dá jet přes hory do Liptovského Mikuláše, že nechce jet po hlavní. Musím podotknout, že auto mělo rozbité přední sklo, bylo celé poškrábané a lidé uvnitř byli fakt divní. Lenička dostala pěkný strach. Sice jim řeknu, že žádná cesta dle mapy tu nevede, oni se však pouštějí dál. Chvilku se schováme za klády, co kdyby… Asi dvacet minut se nic neděje. Vydáme se tedy opět na cestu. Asi za deset minut nás ono auto opět mine. Tentokráte z druhé strany a naštěstí už nezastavuje. Oddechneme si, ale pořád se tu cítíme divně. Naštěstí po chvíli opouštíme silnici.

          Pokračujeme zprvu polní, potom lesní cestou. Vzhledem k tomu, že Leničku pořád trápí achilovka, nejdeme nijak rychle. K tomu stále sledujeme oblohu, neboť je pořád zataženo a vypadá to, že co chvilku začne pršet. Zatím ale máme štěstí. Cesta lesem je poněkud nudná. Není nikam vidět a krajina je stále stejná. Než tedy vyjdeme z lesa, moc dobře se nám nejde. Před dvanáctou se konečně objevuje paseka a my poprvé můžeme vidět, kam vlastně máme namířeno. Objeví se před námi skalní útvar po celé délce výhledu. Přejdeme onu louku a ocitáme se ve Svidovském sedle. Právě včas. Sundáváme batohy a vybalujeme svačinku.

          Před dalším postupem si ještě oblékáme další vrstvy oblečení. Jak jsme stáli, vychladli jsme. Trochu jsme si odpočinuli a hlavně se posilnili. Bylo to třeba, protože další výstup byl o dost náročnější. Zakrátko začala cesta stoupat, jako bychom byli někde v horách. Škrábeme se tedy na vršek a zkouším Leničce dávat cíle, kde budeme znova odpočívat. Když se mi jednou podaří zahlásit „No, tak tedy ne“, Leničku to dožere a jako by dostala do nohou druhou sílu. Do kopce teď letí, aniž bych jí stíhal. Dokonce doháníme i 4 kluky, co nás předešli asi uprostřed výstupu.
          Přicházíme na náhorní planinu. Cesta jde teď víceméně po rovině, tak máme čas se aspoň trošku vydýchat. Ukazatel nám ukazuje ještě dalších 20 minut na Ohniště. Rozhodujeme se, co dál, neboť Leničku při výstupu zase začala bolet noha. Když jsme už ale tady, byla by škoda se tam nepodívat. Následujeme tedy naše nové společníky a ukazujeme jim v mapě, kde vlastně jsme (něco takového jako mapa se u nich nevede, asi jim stačil instinkt).

          Nahoře na Ohništi je celkem hezký výhled, protože je ale zataženo a oblačnost nízká, nevidíme vrcholky Nízkých Tater tak, jak jsme si přáli. Je to škoda, prý je na ně odtud krásný výhled. Co se dá dělat, tak se alespoň fotíme my. Ještě ukazujeme klukům v mapě další vrcholky a pak už se vydáváme zase cestou zpět. Původně jsem měl v plánu jít zpátky jinou cestou, ale vzhledem k úbytku sil a bolestem našich končetin, jdeme dolu stejnou trasou. Naštěstí nám vypomáhají z prudkého kopce naše nové hole, a tak je sestup o něco příjemnější.
          Ve Svidovském sedle si sedneme chvilku na lavičku. Nějak se nám ale oběma zavírají oči, a tak se na půl hodinky vydáme do říše snů. Pomohlo to. Jsme čilejší a už se těšíme, jak nasedneme do auta. Jenom budeme muset ještě „kousek“ popojít a doufáme, že v lomu už práce skončila. Vydáme se tedy na cestu. Uprostřed lesní cesty se zabavíme vytvořením vlastního potůčku. Zvlášť mě tato činnost nadchne a Lenička se tím dobře baví.

          To už scházíme na silnici a cíl se tedy pomalu blíží. Když přicházíme k lomu, je již jasné, že práce skončila a nebude nás nic ohrožovat. Snad ani neuvázaný vlčák, který tu byl asi nápomocen místnímu hlídači. K autu se dostáváme až po šesté hodině, a tak na večeři až kolem půl osmé. Ještě že jsou na Zverovce tak milí a počkali s ní na nás. Pak už následuje jenom sprcha a šup do postýlky ulevit nohám a mysli.