29.7. Z BOROVÝCH LAD DO NOVÉ PECE

Dnes otevíráme oči poprvé něco málo po šesté hodině. Vstávat se nám nechce, a tak se vykopeme až v půl sedmé. Koukneme na oblohu. Vypadá to, že bude modro, a tak začínáme balit. Mareček dává stan sušit na místo, kam na chvilku vysvitlo sluníčko. Za chvilinku zase zmizelo za mraky.

Já mezitím volám mamče, která mi sděluje, že Bertík je na tom špatně a ona je právě na cestě na veterinu. Jsem z toho smutná, ale i tak dobalujeme a v půl deváté jsme zase na cestě. Opět malinko měníme trasu. Nevracíme se zpět do Borových Lad, ale pokračujeme dál ve sjezdu do Horní Vltavice. Sjezd, stejně jako včera, způsobil, že jsem strááášně zmrzlá, a tak jedu hodně rychle, abych se zahřála. Mareček mi nestačí.

V Horní Vltavici odbočujeme na Zátoň, kde se ocitáme nečekaně brzy. Konečně začínáme mírně stoupat. Okolní krajina nádherná. Stále mám špatnou náladu kvůli psovi, a tak je Mareček rád, když se milostivě zeptám: „Tak kde je ta odbočka na ten Boubín?“ A za pár chvil už jsme na ní. Krajina je vážně nádherná - stále stoupáme, klesáme. Začínají nás míjet šňůry aut směřující do Boubína.

Zastavujeme na čůrání a já volám mamče. Konečně lepší zprávy. Ulevuje se mi a začínám mít lepší náladu. Vydáváme se tedy do spárů „turistických aut“ a blížíme se Boubínskému pralesu. Těsně před jeho branami je čerstvě položený asfalt, takže se nám lepí na kola. Super. Jakmile tuto překážku překonáme, jde si Mareček do íčka pro známku a plánek Boubína. Protože jsme naloženi, vydáváme se pouze k Boubínskému jezírku. Cesta vede zčásti po asfaltce (nechápeme) a zčásti po vysypané cestě. (A to má být prales?!)

Nakonec dorážíme k jezírku. Máme hlad, a tak chceme doplnit kalorie. Všechna místa u stolů jsou obsazena. (No, obsazena. U každého stolu sedí jedna osoba, dívá se na jezírko přes jakýsi rámeček a zřejmě kreslí). Nezbývá nám tedy nic jiného, než si sednout na lavičku přímo u jezírka. Za chvíli slyšíme od stolů, že jim tu vadí ve výhledu rušivé elementy (tedy my). Mareček je pěkně rozčílený, a tak hudruje nahlas.

Když se chceme vyfotit, daná osoba nám dvakrát vejde do záběru tak, že z fotky nic není. Díky bohu, že existují digitály. Fotit na film, museli bychom jí zabít. Po pár fotkách se dekujeme zpět dolů. Všichni lidé, které potkáváme, na nás divně koukají. Připadáme si jako exotická zvěř.

Po stejné trase se vracíme zpět až do Zátoně. Tady ale odbočujeme vlevo a jedeme krásnou cestou až do Lenory. Tady se ptáme na obchod. Bohužel, když k němu dojedeme, mají polední pauzu (hodinu a půl).  Tedy nemají polední pauzu v době, kdy sem dojedeme, ale Mareček dává přednost známce, tudíž když konečně padne řada na jídlo, mají polední pauzu. Vydáváme se tedy bez jídla na cestu.

Cestou pozorujeme obrovský černý mrak, vypadá to na déšť. Asi kilometr a půl za Lenorou zastavujeme na čůrání. Mezitím zahřmí a my se rozhodujeme, co dál. Protože mrak nevypadá vůbec dobře, rozhodneme se vrátit zpět do Lenory. Tady to zapíchneme na autobusové zastávce. Okamžitě se spouští lijavec. Mezitím si oblékám pláštěnku a jdu do obchodu pro nějakou mňamku, aby se nám lépe čekalo. A taky se nám lépe čekalo. Asi po hodině déšť ustává a my se opět, již po známé trase, vydáváme na cestu.

Sjíždíme na cestu k Soumarskému mostu, znovu začíná poprchávat. Mareček si nasazuje pončo. Mezitím se domlouváme na tom, že neskončíme ve Stožci, ale pojedeme až do Nové Pece. Sjedeme tedy přes blata do Stožce, kde si Mareček kupuje jen známky, čepuje vodu v hospodě a už si to pádíme po cyklotrase 33, která vede až do Nové Pece. Závodíme spolu, ale jsem lepší. Nedá se nic dělat.

V Nové Peci se nám nelíbí. Údajný kemp je pár stanů na mokré louce a nic. Navíc nemají sprchu. Jsem naštvaná. Mareček ale zjišťuje, že se můžeme umýt ve Fitness Centru. Mně se moc nechce, ale nakonec mě Mareček dokope a už stojíme před hotelem. Jako socky se jdeme za páďo na osobu umýt. A cákáme se řádně dlouho - za ty prachy. Po drahé sprše se ale cítíme úžasně. Kemp zatím neplatíme, a tak má Mareček děsnou radost: „Za tohle rozhodně nic platit nebudu.“ To si povíme ráno, Marečku.

Ještě před usnutím si povídáme: „Marečku, proč vlastně bráchovi říkáte Luďěk, když se jmenuje Ludvík?“ Mareček na to: „ A jsi si tim jistá? Já totiž vůbec ne.“ :-) No, tak s takovou vysmátou náladou se nám usínalo opravdu skvěle. Za pár okamžiků začíná pršet a kapky deště nás uspávají.